Amnesia [CZ] ✓

21. | Musíme si promluvit

Zabouchla jsem za sebou dveře a rozeběhla se chodbou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co Luke udělal. Jasně, vzpomněla jsem si, ale to mu přeci nedává právo, mě líbat ne?

„Kim!" ozval se za mnou známý hlas a já se zastavila. Každý sval v mém těle ztuhl a já nevěděla, co mám dělat. „Tady seš."

„Michaele," skousla jsem si spodní ret a rychle si z tváří setřela rozmazanou řasenku, nebo alespoň její většinu. Když jsem se za Michaelem otočila, stát už těsně vedle mě. „Čekal jsi na mě dlouho?" zeptala jsem se jej.

„Ne," pousmál se a políbil mě na tvář. Chabě jsem se na něj usmála a zoufale se snažila nebrečet. Pořád jsem si v hlavě přehrávala to, co se před malou chvílí stalo v maličké místnosti kousek odsud. Jak jsem mohla dovolit, aby mě políbil? Jak je možné, že jsem se od něj prostě neodtáhla? Vždyť jsem Michaela prakticky podvedla a cítím je vinně.

„Michaele," zasténala jsem a upoutala tím jeho pohled. Nemůžu mu lhát. „Musíme si promluvit."

Michael přivřel oči a přikývl. „Nerozcházíš se se mnou, že ne?"

„Co? Jasně, že se s tebou nerozcházím," uchechtla jsem se a chytla ho za ruku. Naše prsty se automaticky propletly a já si všimla, že si Michael úlevou oddychl. „Jen se stalo něco, co bys měl vědět. Asi mě budeš nenávidět, ale měl bys to vědět."

„Chceš jít do soukromí?" zeptal se a já kývla. „Tak pojď. Šatna je kousek odsud."

Já a Michael jsme se vydali k šatně. Cestou jsem přemýšlela, jak mu to všechno řeknu. Musím mu to položit tak, aby se nerozčílil na mě, ale ani na Luka. Vždyť to by potom mohlo potopit jejich kapelu. Dveře do šatny byly otevřené, tudíž jsme okamžitě vešli dovnitř. V šatně byl pouze Ashton.

„Ashi," zamumlal Michael a Ashton se na něj chápavě podíval.

„Jo, jasně," zvedl se ze židle. „Nechám vám soukromí."

„Díky," poplácal ho Mike po rameni a Ashton za sebou zabouchl dveře, když odcházel.

Nervózně jsem se usadila na malý černý gauč, který byl přiražený u zdi, a poplácala na místo vedle sebe. Michael si sedl vedle mě a já mu položila ruku na koleno.

„Co se děje, zlato?"

„Nevím, jak ti to říct, takže to prostě řeknu," plácla jsem první, co mě napadlo. Nikdy jsem v podobných věcech nebyla dobrá, protože se mi zkrátka neděly. „Luke mě políbil."

„Co-cože?" vyhrkl a jeho pohled se změnil. Už se na mě nedíval tak láskyplně, jako to dělal ještě před malou chviličkou. Nevěděla jsem, jestli se hněvá na Luka, či na mě. Asi na oba, hádám.

„Nevím, jak bych ti to měla vysvětlit, Mikey," zašeptala jsem.

„Tady není, co vysvětlovat, Kim," sykl a já chápavě přikývla.

„Chceš to ukončit?" zašeptala jsem tiše. Po tvářích mi tekly slzy. Věděla jsem, že to chce ukončit. Stačilo se na něj jenom podívat a věděla jsem to. Vypadal zrazeně a podvedeně. Vždyť taky právem. Podvedla jsem ho s jeho nejlepším kamarádem a to nebudu nikdy schopna odčinit.

„Kim," chytl mě za ruku a podíval se mi do očí. Pořád to byl ten stejný Michael, kterého jsem tolik milovala. Díval se na mě tak, jakoby se nezlobil. Alespoň ne na mě. „Proč bych měl končit jeden z nejlepších vztahů, ve kterém jsem kdy byl?"

„Protože jsem pitomá," zašeptala jsem.

„To jsem věděl už od začátku, Kim," zažertoval a já do něj pobaveně šťouchla.