Amnesia [CZ] ✓

19. | Měl jsem to být já

„Lucasi?" procházela jsem letadlem, které se už dávno vzneslo do vzduchu. Zbytek naší skupiny se díval na film, ale já jsem upřímně ani nevěděla, o čem byl. Jediné, co jsem věděla, že se jednalo o nějakou komedii, protože se filmu všichni smáli. Všichni až na mě, protože jsem se zajímala o Luka. Stalo se mu něco, nebo jsem udělala něco špatně?

„Luku?" zaklepala jsem na toalety. „Já vím, že tam seš."

Dveře se otevřely a já škvírou proklouzla dovnitř a zavřela za sebou, abychom měli soukromí. Luke seděl na zemi u umyvadla a já se posadila vedle něj. Vypadal sklesle.

„Luku," oslovila jsem ho a tím upoutala pár čistě modrých očí. „Udělala jsem něco špatně?"

„Ne," šeptl.

„Ale něco se děje," přisunula jsem se k němu blíž a položila mu ruku na koleno. „Řekneš mi, co se stalo?"

„Já jen..." zasekl se. „Někdy mám pocit, že jsem na všechno úplně sám. Někdy si myslím, že na tomhle světě není jediná osoba, které by na mě záleželo tak, jako mě záleží na ní," sklopil pohled a já přikývla, aniž bych přesně věděla, co jeho slova mají znamenat. „Víš, Kim," začal a já se na něj s napětím podívala, „lidi někdy dělají věci, které nechtějí, jenom proto, že jim až přehnaně moc záleží na štěstí těch, které milují, a tím si ubližují."

„A narážíš tím na něco konkrétního?" zeptala jsme se ho zmateně.

Po dlouhé době zvedl pohled od podlahy a podíval se mi do očí. Vypadal, jakože se chce přiznat k něčemu velkému, dokonce se i nadechl, ale nic neřekl. Zavrtěl hlavou a znovu sklopil pohled. Bylo mi z toho zle. Chtěla bych mu pomoct, ale on mi ani neřekne, co se děje.

To by ale měl, protože to přátelé dělají.

„Já vím," zašeptala jsem, „že některá rozhodnutí mohou člověka ovlivnit a zanechat za sebou stopu, ale Luku, nesmíš se před bolestí skrývat, ale nechat ji vyplout na povrch, aby ti tvé okolí mohlo pomoct. Protože, Lucasi, na tomhle světě nikdy nejsi sám. Vždycky je tu někdo, kdo tě miluje takového, jaký jsi."

Smutně se na mě pousmál a já ho sevřela ve svém objetí. „Já tady pro tebe vždycky budu, to přece víš, že ano?"

„Jo," špitl. „Jen mi někdy připadá, že se i ti nejbližší lidé jednou odejdou."

„Tak to na světě chodí, ale já se nechystám odcházet, Luku," prohrábla jsem mu jeho blond vlasy a políbila ho na čelo. „V některých případech lidé zůstávají."

• • •

(Pohled Luka)

Její krásy jsem si všiml už v ten moment, kdy nastoupila na palubu letadla. Vždycky vypadala neskutečně nádherně, ale dneska se z ní stala bohyně. Tolik bych si přál, aby byla jenom moje a já ji mohl objímat a líbat, ale nebyla moje. Alespoň v tu chvíli se mi zdálo, že u mě byla tak blízko, ale přitom tak daleko. Když vstoupila na palubu, jakoby pro mě celý svět přestal existovat. Nevšimla si mě, když jsem na ni toužebně hleděl a tajně toužil, abych pro ni existoval jenom já. Vypadala vyděšeně a já se nedivil. Bůhví, co po ní naše fanynky křičely. Někdy to bylo až absurdní. Chtěl jsem se k ní rozeběhnout a zahrnout ji pevným objetím, ze kterého bych jí pustil až po pár minutách. Ale bohužel ji konejšil někdo jiný. Michael. A mohl jsem si za to sám, ale já jen zoufale chtěl, aby byli šťastní. Kim a Mikey jsou jedni z mála lidí, za které bych položil život. Pokud by oni neměli být šťastní, tak kdo by to měl být?

Ashton ji drtil ve svém objetí a já žárlil i na něj, ačkoli on byl prostě jenom takový typ člověka. Ash rád lidi objímá a dodává jim pocit důležitosti. Dívala se na mě. Usmála se a mě trvalo věky, než jsem její sladký úsměv oplatil tím mým.