Amnesia [CZ] ✓

8. | Biologie

Ráno mě vzbudilo zapípání budíku, který jsem si pozdě v noci nastavila. Ačkoli jsem se sotva vypořádala s bouračkou, která mě postihla, škola mě dneska neminula. Nebo jsem možná nechtěla, aby se mi vyhnula. Za každou cenu jsem chtěla začít žít jako úplně normální holka a to bohužel zahrnuje i školu.

Došla jsem ke své skříni s oblečením a vyndala z ní školní uniformu. Voněla novotou. Oblékla jsem si čistě bílou košili a rukávy si vyhrnula až po lokty. Okolo krku jsem si uvázala červenou kravatu a na nohy si vytáhla bílé podkolenky. Natáhla jsem na sebe černou minisukni a nazula si černé tenisky. V rychlosti jsem si do červeného batohu naházela učebnice, sešity a pár propisek. Váhavě jsem tam přibalila i svůj nový deník, protože člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat.

Líčení jsem dneska úplně vynechala. Nejenže jsem se líčit nechtěla, ale navíc šlo jen o školu. Vlasy jsem si sepnula do drdolu a vytáhla si z něj pár pramenů vlasů, aby vypadal trochu víc nepořádně.

„Ahoj, mami!" pozdravila jsem svou milovanou matku, když jsem si sedla na barovou židličku u kuchyňského pultu. „Kde je táta?"

„Odešel včera večer," odpověděla mi a přisunula přede mně talíř voňavých palačinek. Automaticky jsem se natáhla pro javorový sirup a mističku s malinami.

„Mohl tady přespat, ne?" zeptala jsem se zmateně, zatímco jsem si ochucovala svoje palačinky.

„Nabízela jsem mu to, ale víš, jaký je," řekla se zamyšleným výrazem. Do hrnečku mi nalila kávu a přisunula hrneček ke mně. „Tvrdohlavý, jako ty," dodala a já se neubránila úsměvu.

„Budu předstírat, že jsem tu část o sobě neslyšela," řekla jsem ublíženě, ale musela jsem se tajně pousmát. Následně jsem se pustila do palačinek a horké kávy, protože jinak si ráno neumím představit.

Ozvalo se zaklepání na dveře a já dojedla poslední sousto palačinky. Hrneček jsem zbavila poslední kapky kávy a vyskočila na nohy.

„To bude Chelsea," řekla jsem mámě na vysvětlenou a batoh si pověsila na pravé rameno. „Přijdu ve tři. Ahoj a mám tě ráda," políbila jsem jí na tvář a pospíchala ke dveřím, abych svou kamarádku nenechala dlouho čekat.

„Ahoj!" pozdravila mě úsměvem, když jsem otevřela dveře. „Máš se?"

„Ahoj. Zatím se mám skvěle, co ty?" zeptala jsem se jí na oplátku a ona se na mě vděčně usmála a řekla, že se má dobře.

Společně jsme vyrazily vyzvednout Paige. Byla to naše ranní rutina. Chelsea bydlela od školy nejdál, takže po cestě vyzvedávala mě. Společně jsme potom prošly tři ulice a vyzvedly i Paige. Ve třech jsme pak parkem došly ke škole.

Stejné to bylo i dneska.

Když jsem spatřila školu, popadla mě panika. Všichni se na mě budou blbě dívat a budou se vyptávat, jak se cítím. Nechtěla jsem ničí soucit, protože oni se o mě stejně nezajímali. Já jsem jim byla volná asi stejně tak, jako oni byli volní mně.

Prošly jsme šatnami, kde jsem si dneska nemusela nic odkládat. Šla jsem nalehko, ale holky si odložily svoje bundy. Na chodbě jsme se potom s Paige rozloučily, protože ona chodila do jiné třídy, než já a Chelsea. Jediný předmět, na kterém jsme se scházely, byla francouzština.

Podle mé paměti teď byl čas na biologii, což bylo nepříjemné. Nesnášela jsem biologii a hlavně jsem nesnášela pokusy.

Zapadla jsem do čtvrté lavice u okna a Chels si sedla vedle mě. Obdařila jsem ji nejistým úsměvem a otevřela okno. Vyložila jsem si na lavici sešit a propisku, čímž jsem se snažila zkrátit přestávku.