Amnesia [CZ] ✓

2. | Nevzpomínám si

Oči jsem měla zalepené tak moc, že jsem je ani nedokázala otevřít. Pokusila jsem se zvednout levou ruku, ale moje tělo mě neposlechlo. Zůstala jsem oněměle ležet, i když přísahám, že jsem se snažila křičet.

Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit na předmět, který byl přede mnou. Trvalo to, ale já jsem si dokázala prohlédnout modrou vázu, která u bílé stěny vynikala.

Počkat v mém pokoji nemám bílé stěny. Mám je... Nedokázala jsem si vybavit, jakou barvu moje stěny v pokoji mají, ale tušila jsem, že bílé nejsou. Rozhodně nejsem tak nudná, aby moje stěny byly bílé.

Kde to tedy jsem?

"Probouzí se," uslyšela jsem ženský hlas a snažila se ho přiřadit ke skutečné osobě. Když jsem se na osobu pořádně zadívala, poznala jsem svojí matku. "Kim."

"Ahoj, mami," promluvila jsem. Můj hlas zněl tak drsně a hrubě. Jako by mi ani nepatřil. "Kde to jsem?" zeptala jsem se na otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíc. Druhá otázka, která mě tížila, byla ta, jakou barvu mají stěny v mém pokoji.

"Kim, tolik jsem se bála, že se neprobudíš," řekla nakřáplým hlasem a já si uvědomila, že plakala.

"Proč bych se neměla probudit?" svraštila jsem obočí. To nedávalo smysl. Nikdy jsem nespala tak dlouho na to, aby se máma bála o můj život.

"Tři dny jsi spala," upřela na mě svoje velké hnědé oči a já se polekala. Tři dny? Páni, tak to byl můj osobní rekord.

"Kde to jsem?" zdůraznila jsem otázku, na kterou jsem zatím nedostala odpověď. A taky bych ráda věděla, co mi to dali, že jsem spala tak dlouho. Na to jsem se ale nezeptala.

"V nemocnici, na jednotce intenzivní péče," odpověděla mi se slzami v očích. "Ale Kim, neboj se. Doktoři říkali, že to nevypadá tak hrozně.

"Co nevypadá tak hrozně?" pokusila jsem se posadit, ale máma mě automaticky přišpendlila zpátky k posteli.

"Tvoje zranění, zlatíčko," zašeptala.

"Jaký zranění?" podivila jsem se. "Počkat, co že se mi to vlastně stalo?"

"Ty a Luke jste měli autonehodu. Zleva jel opilý řidič kamionu a vrazil do vás. Luke s tím už nemohl nic udělat. Auto se několikrát překulilo. Sanitka dorazila včas," chytla mě za ruku a já přikývla. Moc jsem jí nerozuměla.

"A on... Je v pořádku?"

"Jestli myslíš Luka, tak ten je v naprostém pořádku. Měl jen pár pohmožděnin, naraženou ruku a otřes mozku. Nic vážného," odmlčela se. "A ten řidič kamionu zemřel."

Posmutněle jsem pokývala hlavou. Sice si to ten řidič zasloužil, ale smrt bych nepřála nikomu. Způsobil sice otřesnou nehodu, které jsem bohužel musela zúčastnit. To je až příliš krutý trest za to, že se napil alkoholu.

"A ten Luke," odmlčela jsem se. "Znala jsem ho dobře, nebo byla jenom náhoda, že jsem s ním jela?"

"Cože?" podivila. "To je nějaký pokus o žert?"

"Měl by být?" podivila jsem se zase já.

"Kim," něžně mě oslovila. "Luke je tvůj přítel, nepamatuješ si to snad?"

Zalapala jsem po dechu. Já mám přítele, ale nepamatuju si na něj? Udělalo se mi zle. Co když moje zranění přece jenom byla vážná? Kdo je ve skutečnosti Luke a proč jsem s ním jela v autě? Asi mi to nakonec bude muset říct právě on.

"Mami," sklopila jsem oči. "Co říkal doktor, když mě sem přivezli?"

"Zlato, vůbec to nemusí být pravda," snažila se to zamluvit, ale já jí řekla, ať to vyklopí. Muselo jsem to vědět. "Říkal, že ačkoli tvoje povrchová zranění nejsou tak velká, možná budeš trpět ztrátou paměti."

"Proboha," vydechla jsem. Určitě jsem měla ztrátu paměti! Vždyť jsem si ještě před chvíli nemohla vzpomenout, jakou barvu mají stěny v mém pokoji. "Mami, jakou barvou mám vymalovaný pokoj?"

"Kim," povzdechla. "Světle červená. Tvoje stěny jsou světle červené," odpověděla a já přikývla. "Mám zajít pro doktora?"

"Ne, já..." zasekla jsem se. "Chci vědět, kde je táta."

"Před hodinou mi volal, že je v letadle," odpověděla mi s posmutnělým výrazem. Právě jsem si vzpomněla, že se před nedávnem rozvedli. "Byl v Americe, když se to stalo. Zítra za tebou přijde."

"A Luke?" zeptala jsem se. "Jmenuje se Luke, že jo?"

"Chceš s ním mluvit, Kim?" zeptala se a já nejistě přikývla. Ráda bych si ho alespoň prohlédla, zajímá mě, jak vypadá. Měla jsem vkus, nebo je úplně mimo moji ligu? "Půjdu za ním a řeknu mu tu dobrou zprávu."

"A mami?" zašeptala jsem.

"Jo?" ozvala se.

"Promiň, že ti přidělávám takové starosti," sklopila jsem pohled. "Vím, že někdy umím být dost tvrdohlavá a stojím si za svým názorem, i když mnoho kdy ani není správný."

"Nemusíš se za nic omlouvat, Kim," pustila mou ruku a vyškrabala se na nohy.

"Jen jsem chtěla, abys to věděla. Vím, že jsem nebyla zrovna tvou oporou, když jste se s tátou rozváděli. Měla jsem ti pomoct, ale místo toho jsem ti jen ubližovala," zamumlala jsem. Ani bych se nedivila, kdyby mi nerozuměla jediné slovo. "Za to se ti omlouvám. Moc mě to mrzí, mami."

"Už dávno jsem ti to odpustila, zlatíčko," pousmála se na mě. "Chápu, jak bolestivé pro tebe to období bylo a měla jsem na tebe brát více ohledu.

"Díky mami," poděkovala jsem jí za její upřímnost. Už jsem si ani nepamatovala, kdy ke mně byla takhle milá. Hodně jsme se hádaly. Před rozchodem i po něm. Teď to konečně vypadalo líp. "Moc to pro mě znamená."

"Skočím pro Luka," došla ke dveřím. "Vydrž tady, než za tebou přijde, ano?"

A tak jsem čekala. Byla jsem plná očekávání, ale také jsem byla nervózní. Nevěděla jsem, jak si Luka mám přestavit. Mohl mít hnědé vlasy, nebo je to třeba blonďák? Pro ty jsem vždycky měla slabost. Jenom doufám, že je to sympaťák a k mé dočasné ztrátě paměti bude mít pochopení.

Když se dveře od mého pokoje znovu otevřely, málem mi spadla čelist. Naproti mě stál člověk, který byl ztělesněním anděla. Upíral na mě jeho čistě modré oči a já se v nich pomalu, ale jistě utápěla. Díval se na mě jako na svatý obrázek a já si duchu nadávala za to, že jsem na něj zapomněla. Prohrábl si svoje blond vlasy a rychlým tempem se vydal k mé posteli.