Amnesia [CZ] ✓

30. | Nikdy jsi nevypadala krásněji

Jakmile mě Luke odvezl domů, vydala jsem se do svého pokoje. Školní uniforma ze mě šla okamžitě dolů a já s úlevou převlékla do mých pyžamových kalhot a šedivého trika s dlouhým rukávem. Popadla jsem svůj notebook a uvelebila se ve své posteli. Plánovala jsem se podívat na twitter a případně si přečíst nějaké nové zprávy od mých oblíbených celebrit, ale v tom mi zazvonil mobil, který mi narušil všechny mé plány.

Pravou rukou jsem se natáhla po svém zvonícím mobilu a přiložila si ho k uchu, aniž bych se podívala, kdo mi volal.

„Ano?"

„Kim, mohla bys sejít dolů a pustit mě dovnitř?"

„Michaele," povzdychla jsem si, „říkala jsem ti, že bychom se neměli vídat."

„Já vím, ale musíme si nutně promluvit," jeho hlas zněl naléhavě, a tak jsem souhlasila. O pár minut později už jsme spolu seděli na mé posteli a já čekala, co z něj vypadne. „Byla jsi na twitteru?"

„Ne," odvětila jsem a lehla si na postel.

„A mohla bys mi tedy říct, kdy ses mi chystala sdělit, že jsi zase s Lukem?" vykřikl a já se prudce posadila. Ani za mák jsem nečekala, že za mnou přišel právě kvůli tomuhle. Vlastně jsem ani netušila, jak na to přišel.

„Michaele, já-"

„Nechtěla jsi mi ublížit, co?" vykřikl. „Ale hádej co, Kim! Ublížila jsi mi tím nejhorším možným způsobem!"

„Vážně?" postavila jsem se na nohy, abych od něj mohla být dál. „Vzpomínáš si na to, že ses se mnou rozešel? Protože já ano! Nechápu, proč si teď připadám jako viník! Neudělala jsem nic špatného!"

„Když jsme se včera viděli, mohla jsi mi to klidně říct, Kim!" vstal a došel ke mně. „Záleží mi na tobě a ranilo mě, že jsem se o vašem vztahu dozvěděl z prostředí internetu. Přál bych si, abys ke mně byla natolik férová, abys mi to řekla do očí."

„Michaele, promiň. Máš pravdu, jsem pitomá."

„Nejsi, jen nejsi upřímná," poznamenal a já od něj pohrdavě odvrátila pohled. „Promiň, takhle jsem to nemyslel."

„Ale myslel," přerušila jsem jeho vlnu omluv, „ale alespoň jsi upřímný, ne?"

„To už spolu nedokážeme ani normálně mluvit, Kim?" řekl z ničeho nic a mě jeho slova vážně zaujala. Byla to zajímavá otázka, na níž by se dalo odpovědět jedině kladně. Vypadalo to totiž, že jsme byli úplní cizinci. Jakoby všechno, co mezi námi bylo, neexistovalo. Tyhle dvě věty byly tak děsivé, že jsem je za žádnou cenu nechtěla říct nahlas.

„To, co mezi námi bylo, byla jen fyzická přitažlivost," řekla jsem místo mých původních myšlenek. Má slova Michaela zaujala a já v jeho očích viděla vlnu zmatení a možná i zklamání.

„Ne, protestuju, Kim. Pro mě to rozhodně nebyla jen fyzická přitažlivost a jsem si jistý, že i ty to v podvědomí víš," namítl a já na jeho slova jen pokrčila rameny. „Spíš si myslím, že si chceš namlouvat, že mezi námi nikdy nic vážného nebylo, abys v noci mohla dobře spát."

„Tak to se pleteš," řekla jsem okamžitě, „protože mě svědomí rozhodně netrápí. Jsem šťastná, Michaele."

„Tak to jsem rád, že alespoň jeden z nás je," prošel okolo mě a ramenem se otřel o to mé. Myslela jsem, že nadobro odchází, ale on se ve dveřích zastavil. „Pro mě jsi totiž byla jako spřízněná duše, Kim. Na první pohled to možná byla fyzická přitažlivost, ale skutečně tě miluju. Mrzí mě, že jsi se mnou byla tak nešťastná a bála ses své utrpení ukončit."