Family Problems [ Andy Biersack & Black Veil Brides ] KOREKCE

Dokázala jsem to. (X)

Byla jsem, tak neskutečně šťastná! Ono to vážně zabralo. Už brzo budu konečně doma. Absolutně nevím, kdy a jak to udělám, ale jedno je jasný určitě to brzo bude. Nedokážu ani slovem popsat, jak moc se těším, až odsaď zmizím, až půjde zase Markus do vězení tentokrát snad už napořád a já ho už nikdy nebudu moct vidět.

Nadšeně jsem chodila po obýváku a měla chuť i vařit, ale v hlavě mi stále vířili otázky, jak odsaď zmizím bez povšimnutí. Právě teď jsem se zkrátka nemohla sebrat a zmizet, rozhodně mě teď sledují, a kdyby zjistili, že vím, jak odsaď pryč okamžitě by nasadili lepší ochranku, abych už nikdy nespatřila svět.  Vběhla jsem do koupelny a začala jsem hledat něco, čím bych mohla nějak ublížit ochrance. Už první den, co jsem se tady ocitla, jsem doslova obrátila kuchyň vzhůru nohama, abych našla jakýkoliv ostrý předmět, ale bez výsledku. A bez výsledku byla i akce „najdi předmět v koupelně" až moc dobře to pojistili, abych nic nenašla a ničím jim neublížila anebo, abych neublížila sama sobě a to mě celé na téhle situaci, tak vytáčelo. Byla jsem jen malý krůček od toho, abych zmizela, ale plán „jak to udělat" stále nepřicházel a to mě, tak moc štvalo a díky tomu jsem byla, tak hrozně moc nervní. Vrátila jsem se zpátky do svého útočiště alias pokoj a začala znovu hledat, jakýkoliv předmět. Jistě si ty, kteří sedí za tou kamerou říkají „co ta holka sakra hledá, přece nic nenajde" a částečně měli pravdu, ostrý předmět tu žádný nebyl, ale i tak jsem mohla použít i hloupou vázu jako obranu, proti někomu. Mohla jsem vlastně použít všechno, co jsem tu našla.

Náhle jsem uslyšela kroky. Okamžitě jsem se podívala na hodiny na stěně, abych zjistila kolik je. Ne ještě nebyl čas večeře, tak co to sakra je? Věci, které jsem přeházela jsem vrátila na původní místo a poslouchala tiché kroky, které se blížili ke dveřím.

„Už jsem ti chyběl, že ano?" Ozve se zamnou a i přes to, že jsem tušila, že někdo přijde sebou cuknu.

Otočím se na osobu, která stála, zamnou.

„Mám být upřímná?" Ušklíbnu se.

„Vcelku si tu začínáš už zvykat, že?"

„Co jiného mám asi dělat."

„Říkal jsem, že to nebude zas, tak strašné."

„Co tady děláš Markusi." Založím si ruce na prsou a probodnu ho svým pohledem.

„To nemůžu navštívit svojí přítelkyni?"

„Ne nemůžeš, protože nejsem žádná tvoje přítelkyně."

„ Pozor na slova Rebecco doufám, že jsi nezapomněla, čeho jsem schopný." Zavrčí a pomalu ke mně přejde.

„Na to nezapomenu už nikdy." Odpovím.

„Tak vidíš, ale i přes to od tebe slyším tyhle drzé poznámky a lži."

„Lži?" Zopakuju jeho poslední slovo.

„Ano lži."

„Rebecco, nezapomínej, že není konec, dokud ho sám neřeknu."

„A co můj názor? Ten nikoho nezajímá?"

„Přesně, tak nezajímá, anebo si snad potkala někoho, kdo by tě měl rád a záleželo mu na tobě a na tvým názoru?"

Před očima se mi hned zjevila moje rodina a kluci a hlavně Andy. Po každé, co se mě někdo zeptal na otázku, koho mám ráda, na kom mi záleží, a komu záleží na mě a kdo mě má rád, zjevil se mi on. Před očima jsem měla jeho úsměv a jeho hlas a jeho neustálé kecy, které mě uměly tak naštvat a díky, kterým jsem se s ním musela pokaždé hádat. Vlastně díky těmhle vzpomínkám jsem měla vždycky malou naději na to, že odsud můžu zmizet, že ještě není dost pozdě. A až ho uvidím, tak ho seřvu za to, že mě nechal zase se s ním pohádat a že se vůbec nebránil, proti mým řečem. A potom se mu omluvím za to, co jsem řekla během naší další hádky v autě.