Family Problems [ Andy Biersack & Black Veil Brides ] KOREKCE

Neopouštěj mě. (X)

Otevřela jsem oči a slunce mě do nich hned udeřilo. Neumřela jsem, to byla dobrá zpráva. Stále jsem seděla opřená o Markusovo auto a na dohled jsem měla ten tunel, kde teď leží mrtvý Markus. Jestli za tohle budu souzená a budou mě chtít šoupnout do vězení, tak fajn. S radostí tam půjdu, nikdo si nezasloužil smrt víc než on. Odemkla jsem klíčem dveře a rychle si sedla za volant. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala opřená o auto a nechtěla jsem to ani vědět. Kdykoliv se tady mohl objevit někdo z ochranky a já bych byla nerada, kdybych měla být znovu někde zavřená. Nastartovala jsem a vyjela jsem neznámo, kam.

Slunce už zapadalo za horizont a já za to byla ráda, nemusela jsem si už dál zakrývat oči rukou.

Po chvilce se předemnou objevila cedule s nápisem Los Angeles 100km.

Okamžitě jsem zrychlila a snažila se, být doma co nejdřív.

Hrozně jsem se těšila, až je znovu zase uvidím, až je zase všechny obejmu. Hlavě se mi přemítalo všechno, co se mi stalo a slzy mi začaly znovu téct po tvářích. Nesnažila jsem se je ani utírat, zkrátka jsem jela dál, abych tohle všechno měla už za sebou.

Měla jsem dostatek času přemýšlet o tom, co řeknu a jak se zachovám. A upřímně? Za to dobu, co sedím v autě jedu domů jsem na nic nepřišla. Až se policie dozví, že jsem zabila člověka bude mě následovat trest, ačkoliv to byla sebeobrana. V uších mi zazněla slova, co mi řekla policistka v Anglii, když jsem tam byla naposled „Ještě jeden přestupek a půjdeš do nápravného centra pro mladistvé a tvoji rodiče s tím už nic nezmůžou, ať je tvůj táta kdokoliv s tímhle nic neudělá." Na sucho jsem polkla, ale nemůžou mě přece dát do nápravného centra, když jsem plnoletá. Zřejmě mě místo toho dají do vězení a já oranžovou nosit nechci. Okamžitě jsem si představila sama sebe ve vězeňský uniformě zřejmě bych vypadala jako mrkev, která zrovna klíčí. Na tohle teď myslet nebudu priorita číslo jedna, je pro mě se teď dostat v pořádku domů.

-

Už mi zbývalo pouze jedna ulice, do které zabočím a budu konečně doma. Srdce jsem cítila až v krku a ruce se mi klepaly. Zaparkovala jsem před tátovým domem a vystoupila jsem. Bolest, kterou jsem pocítila v hrudníku jsem nevnímala. Rozeběhla jsem se ke dveřím a s radostí jsem chytla za kliku. Zamčeno. Od kdy se táta sakra zamyká? Prolítlo mi okamžitě hlavou. Začala jsem mačkat zvonek jako pominutá a čekala jsem, než mi nějaká dobrá duše otevře.

Po několika minutách se dveře stále neotevřely.

„Ale no tak to mi neříkej, že zrovna dneska si se rozhodl udělat si výlet." Zabručím.

Bolest v hrudníku se zvýšila, když jsem se ohnula k rohožce jestli, tam nebude klíč. Rychle jsem zvedla hlavu a to se mi hned vymstilo. Zatmělo se mi před očima a já jsem cítila, jak jsem spadla po schodech dolů na zem.

-

Probudila jsem se pro mě dost známým pokoji, který jsem už jednou navštívila.

„Takže jsem skončila v nemocnici, znova." Zašeptám.

„Vidím, že jste se konečně probudila." Ozve se hned ode dveří.

Otočila jsem ke dveřím hlavu a zahlídla jsem toho samého doktora co minule.

„Máme to na sebe, ale štěstí." Řeknu.

„To teda." Promluví a zaculí se na mě.

„Chcete dneska slyšet nějakou lež?" Zeptá se.

„Jediný co chci je vědět, kdy můžu jít domů."

„Dneska."

„Dneska?" Zopakuju.