Family Problems [ Andy Biersack & Black Veil Brides ] KOREKCE

Noční můra. (X)

Otevřela jsem oči a musela jsem párkrát zamrkat,aby si můj zrak zvykl na tmu. Do nosu mě udeřil hnusný pach hniloby smíšený s něčím,co jsem nedokázala identifikovat. Se svýma rukama a nohama jsem nemohla hýbat a cítila jsem,jak se něco pevnýho zařezává do mé kůže na nohách,že by provaz? Prolítlo mi hned v hlavě. Ruce jsem měla položené na opěradle a něčím připoutané. Nemohla jsem rozeznat,co to je na to tu byla až moc velká tma. Malý pisklavý hlásek se ozval vedle mé nohy, automaticky jsem sebou škubla,jak jsem se lekla a potom mi došlo,že to byla jenom hloupá myš. Tohle byla má noční můra, snažila jsem se z ní dostat a přála jsem si,abych se teď právě probudila a ležela ve své posteli. Hlava mi spadla na jedno rameno a zavřela jsem oči,tak moc jsem se snažila se zbudit a nebo teleportovat do mého pokoje. Nic se nedělo, začala jsem sebou škubat a snažila se dostat pryč. Provaz se víc zařízl do mých nohou a já pod přívalem bolesti sykla. Ruce,jako kdyby mě neposlouchaly. To co je drželo, bylo opravdu něco pevného a nebyl to žádný obyčejný provaz.

Dveře se otevřely a do místnosti pronikl proužek světla,který hned zhasl,když osoba zavřela za sebou. Slyšela jsem cvaknutí a poté se v místnosti rozsvítilo. Nad hlavou mi nepříjemně vysela jedna žárovka.  Zamžourala jsem do světla a snažila se,aby se můj zrak co nejrychleji přizpůsobil přívalu světla.

„Takže princezna se už probudila?" Ozve se mužský hlas ze tmy.

„Kde to sakra jsem?!" Řeknu a znovu sebou škubnu,jestli provaz nepovolil.

Pohlédla jsem na svoje ruce a měla jsem pravdu žádný provaz to nebyl. Kolem mého zápěstí byla připnutá kovová pouta.

„To tě vůbec nemusí zajímat princezno." Odpoví hlas ze tmy.

„Nemusí?! Děláš si ze mě prdel!" Zakřičím.

„Princezna vystrkuje drápky." Ozve se ze tmy jiný mužský hlas.

Kolik jich tady sakra bylo? Prolítlo mi hlavou.

„No,tak nebuď sprostá princezno." Promluví první hlas.

„Okamžitě mě pusťte!" Škubnu sebou znovu.

„No,tak uklidni se ženská." Ozve se ze tmy.

„Kde to sakra jsem." Vydechnu.

„V pekle." Odpoví pro mě dost známý hlas za mými zádami.

Krev mi ztuhne v žilách a srdce mi bije jako splašené.

Do světla stoupil on,ten hajzl,který mi dělal ze života peklo.

„Překvapená,že mě vidíš?" Poví a odporně se usměje.

„Markus." Zavrčím.

„Copak?" Ušklíbne se.

„Co po mě sakra chceš, všechno jsem ti už dala."

„Ne, tak docela."

„Ty papíry si snad našel ne?"

„To ano,ale i tak si mi nedalo všechno."

„Dala jsem ti všechno!" Zakřičím.

„Neřvi na mě nebo si snad už zapomněla,jak to dopadlo minule,když si na mě zvýšila hlas?"

V hlavě mi hned přeběhla vzpomínka,když jsem na něho poprvé zvýšila hlas a on mě shodil ze schodů a odmítal semnou jet do nemocnice. Vyděšeně jsem se na něho dívala a na sucho jsem polkla.

„Takže sis nejspíš vzpomněla." Znovu se usměje.

„Co po mě chceš." Zašeptám.

„Ty to nevíš?"