Family Problems [ Andy Biersack & Black Veil Brides ] KOREKCE

Zkusíme to.

Několik minut jsme ještě stáli ve společném objetí, kterého jsem se nemohla nabažit a taky jsem ho nechtěla už opustit.

„Odpustíš mi?" zachraptí Andy.

Nic neodpovím, pouze kývnu hlavou na souhlas a poté ho znovu políbím.

„Takže to znamená, že teď spolu chodíme?" zeptá se.

„Víš moc dobře, že by to nefungovalo." odpovím.

„Ale tak zkusit to můžeme ne?" usměje se.

„Zkusit to můžeme." zopakuji jeho slova a znovu se natáhnu pro polibek.

„Ani nevíš, jak teď jsem šťastný." řekne a usměje se na mě.

„Jak dlouho to bude trvat, než se zase pohádáme." ušklíbnu se.

„Třeba se už nepohádáme." poví.

„Andy, buď realista." zasměji se a protočí svýma modrýma očima.

„Fajn dobře, jen jsem hrozně šťastný, tak to má na mě určitý vliv." řekne a poté uslyšíme hluk z přízemí.

„Jsem doma." ozve se ze zdola.

Vykulím svoje oči a podívám se na Andyho, který vypadal úplně v klidu.

„Měl by jsi zmizet." povím.

„Proč?"

„Táta, je na tebe nasranej pokud by tě tady viděl, nejspíš by tě zabil."

„Měl by, ale přece vědět, že jsme spolu."

„Řekneme mu to neboj hned potom, co tě zabalím do ochranýho obleku, co dávají na cvičáku." řeknu a usměju se na něho a dostrkám ho do své skříně, hned co zavřu dveře od skříně se otevřou dveře od pokoje a vstoupí dovnitř táta.

„Ahoj tati." vykřiknu, až moc nadšeně a usměju se na něho.

Táta se na mě divně zadívá a přeměří mě svým pohledem.

„Jsi v pořádku?" zeptá se.

„Nikdy mi nebylo líp." odpovím.

„Tak to je divný měl jsem pocit, že ještě dneska ráno jsi byla jako tělo bez duše." poví.

Nahodila jsem neutrální výraz a nebyla jsem schopna odpovědět.

„No já tě tady nechám, musím ještě zajet do studia." rozloučí se a odejde.

Otevřu skříň a naskytne se mi pohled na Andyho, který měl na hlavě mojí podprsenku a v ruce držel moje tanga, zamračila jsem se na něho a vytrhla jsem mu je z rukou a pokynula ať vyleze ven.

„Nic neříkej." upozorním ho.

„Vždyť nic neříkám." odpoví.

„No jen, aby tě náhodou něco nenapadlo." ušklíbnu se.

„Už budu muset jít, zavolám ti jo?" poví.

„Jasně, že zavoláš." usměju se.

Vrazí mi rychlý polibek a odejde oknem pryč.

-

Nervózně jsem seděla na posteli a mnula si ruce. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a opustila svůj pokoj. Seběhla jsem schody dolů a dost mě překvapilo, když jsem neuviděla nikoho z kluků.

„Tati?" povím a hned upoutám jeho pozornost.

„Ano?"

„Víš přemýšlela jsem a myslím, že bych se měla vrátit už domů."

Jeho výraz se okamžitě změní na zmatený.

„Vždyť, ale tady jsi doma." poví.

„Moc dobře víš, jak to myslím. Už je to půl roku, co jsem tady a začíná mi chybět Anglie a máma."

„Nebudu ti bránit Reb, pokud chceš, tak zavolám Elle a řeknu jí to." vstane z pohovky a přejde ke mně.

„To je v pořádku tati, řeknu jí to sama, jen jsem chtěla, aby si to věděl." pousměje se.

Táta mě přivine do svého náručí.

„Nemusíš jezdit jestli nechceš, já tě nutit nebudu, vždycky tady můžeš zůstat." poví a naváže se mnou oční kontakt.

„Já vím, tati, ale chci zpátky." odpovím.

„Dobře, tak běž zavolat mámě, já najdu na internetu letenku." řekne a posadí se zpátky na pohovku.

Vyběhnu schody do patra a vejdu do svého pokoje, zvednu telefon z nočního stolku a vytočím číslo, které znám už nazpaměť.

„Rebecco?" ozve se hned.

„Mami." usměju se.

„Co se stalo?" zeptá se a v jejím hlasu slyším strach.

„Nic, co by se mělo stát?" odpovím.

„Málokdy si mi za tu dobu, co jsi v Americe zavolala." poví.

„No chtěla jsem ti říct, že už poletím domů."

„Opravdu?"

„Ano, díky Americe a tomu, co jsem tu zažila se má osobnost dost změnila a možná, že i k lepšímu."

„Nestalo se náhodou něco, že chceš odjet?" řekne.

„Ne nestalo, zkrátka mi už chybíš a chybí mi i to hnusný počasí v Anglii."

„Dobře, tak mi dej vědět, kdy poletíš domů budu na tebe čekat."

„Dobře mami."

„Mám tě ráda Becco."

„Já tebe taky mami." povím a zavěsím.

Dojdu zpátky do obýváku a ruce položím na tátova ramena. Cukne sebou, ale nic neřekne, jen dál projíždí stránky s letenkami.

„Nezlobíš se, že ne?" prolomím ticho.

„Proč bych se měl zlobit Bee?" odpoví .

„Já nevím, jestli ti třeba nevadí to, že už tě opouštím."

„Doufám, že mě neopouštíš navždycky." poví.

„Jak tě tohle mohlo napadnout tati? Mně se jen tak nezbavíš." zaculím se.

„Vím, že ti chybí máma a chceš jí vidět.. Přece jen v Anglii bydlíš, ale pro mě to bude hrozný nezvyk, když tady nebude nikdo, kdo by tu oxidoval a otravoval." řekne a slabě se na mě usměje.

„Tati, já ti někoho seženu ano?"

„To doufám, bez tebe tu bude hrozný ticho."

„O tom dost pochybuju, vždyť skoro každý den tu máš kluky."

„Byli tu jenom kvůli tomu, že si tady byla ty, dost si tě oblíbili Reb." poví.

Úsměv mi zmizí z tváře, když si uvědomím, že jim to budu taky muset říct a hlavně to musím říct Andymu i přesto, že jsem mu dala planou naději, že to spolu zkusíme.

„Našel jsem konečně let z Ameriky do Anglie bohužel zase přestupný."

„To nevadí, tak kdy mi to letí?"

„Pozítří." poví.

„Dobře, půjdu si zabalit." řeknu a odejdu zpátky do pokoje

Vytáhla jsem kufr zpod postele a začala do něho skládat věci. Sice mám ještě 2 dny času, ale stejně bych nevěděla co mám dělat. V hlavě mi pobíhaly myšlenky a já se snažila přijít na něco, co povím Andymu, až se mě zeptá na co mám ten kufr. Bude mě nenávidět? Samozřejmě, že bude.

Se smíšenými pocity jsem si vzala potřebný věci na spaní a vydala se do koupelny.

Příšerně jsem se bála zítřka, kdy budu muset říct pravdu znovu. Tentokrát od ní, ale nebudu moct utéct.