HE'S BACK

11. Everything can't be perfect.

DŮLĚŽITÉ!!! Jedu v sobotu na lyžák, takže nový díl bude až někdy okolo Valentýna. A omlouvám se, že přidávám tak pozdě, ale škola je prostě na zabití -_-

 Hope u like it! :)

Zaslechla jsem kroky, které se nesly chodbou. Čím blíže byly, tím více mě pohlcovala vůně čerstvé snídaně. Otevřely se dveře a v nich stál Liam s tácem v ruce. Za šílené bolesti celého těla jsem se vyhoupla do sedu. Liam předemně položil tác s jídlem a posadil se vedle mě.

,,Zvládneš to?" prolomil ticho a zadíval se mi hluboko do očí. Moji kůži ihned obsypala krupička z jeho mrazivého, rudého pohledu. Jen jsem přikývla a nejistě pozvedla koutky úst do nesmělého úsměvu. Stále jsem nevěděla, jestli to jeho chování je upřímné nebo se tak chová proto, že jsem teď tak trochu mrzák. Svůj obličej jsem stočila zpět na tác. Znovu jsem nasála tu úžasnou vůni čerstvého pečiva. Utrhla jsem si kousek a pomalu si ho vložila do pusy. Šlo to těžce, jelikož mé svaly byly dost oslabené. U druhého sousta mi však Liam sebral jídlo z ruky a sám mi ho vsunul do úst.

,,Už jsem se nemohl koukat na to, jak se snažíš najíst." řekl se smíchem. Zdá se mi to, nebo někdo zastřelil starého Liama a místo něj se vrátil tenhle? Nový Liam se mi ale líbil mnohem víc, než ten hrubý, násilnický a věčně nadržený. Snad poprvé jsem v jeho blízkosti nepřemýlela nad tím, jak se od něj dostat co nejdál. Vypadalo to, že jsme zase v pohodě. Byla jsem ráda, protože jestli jsem tady měla přežít, musela jsem se skamarádit se svým nepřítelem.

,,Děkuju.." zašeptala jsem. On se znovu usmál a dal mi další kousek. Bylo to zvláštní. Opět se dostavil pocit bezmoci, ale tentokrát mi to nevadilo. Naopak jsem mu byla vděčná, protože jinak bych se asi ani nenajedla. Jen jsme tam tak seděli a hleděli si do očí jako dva pitomci.

,,Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se. Měla jsem strach, že na mě začne řvát, ale on byl pořád klidný.

Zhluboka se nadechl:,,Zayn Tě kousl a odtáhl do chaty v lese. Já jsem Tě pak našel a tak nějak zachránil.." poslední slova už spíše jen šeptal. Proto ten sen..problesklomi hlavou. Kdyby mě Liam nenašel, tak už tady nejspíš nejsem..

Pohledem jsem sklouzla na jeho oči a stydlivě řekla:,,Děkuju..A taky za tu snídani. Miluju med.."

,,Já vím." šeptl, jako by to byla samozřejmost. Zmateně jsem se na něj podívala.

,,Jakto?" tázavě jsem zvedla obočí.

,,Prostě to vím." oznámil mi a lehce se zasmál.

,,Ale.."

,,Vím toho o Tobě víc, než si myslíš." skončil mi do řeči. Znělo to tak strašidelně, až mě polilo horko.

,,Co všech-.." znovu jsem nedokončila svou myšlenku.

,,Mám Ti tu všechno vyjmenovávat?" zadržoval smích a já jen přikývla. Snažila jsem se udržet vážnou tvář, ale myslím, že to stejně prokoukl.

,,Tak třeba vím, že se mě bojíš." nevydržel to a zasmál se.

,,Nene!" křikla jsem na svoji obranu i když to nebyla tak docela pravda. Bála jsem se ho. Sice ne tak jako Zayna, ale určitý respekt tam byl. Přesto, to z mého chování bylo poznat jen málokdy..

,,Já vím, že lžeš. Poznám to."

,,No to by mě zajímalo jak." přimhouřila jsem oči.

,,Vždycky u toho krčíš nos." vyplázl na mě jazyk.

Otevřela jsem uraženě pusu. Jak to ví? Jediný člověk, který tohle věděl byla moje mamka. Už od dětství se mi to snažila vymluvit, ale jak je vidět, marně.

,,Říkal jsem Ti, že toho vím hodně.." smál se. Připadala jsem si jakoby mi četl myšlenky. A vlastně, dokážou tohle upíři?

,,Kolik Ti je?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

,,No..22" řekl nejistě.

,,Tak jinak..Jak dlouho jsi upír?"

,,Mm..198let." udiveně jsem ho pozorovala. Nemůžu uvěřit tomu, že mi to řekl. A prostě všemu, co se právě odehrává v tomhle pokoji.

,,A jak se to-.." nedořekla jsem. Pořád jsem nevěděla, jestli se každou chvíli nezvedne a nezačne na mě křičet, a pak..no na to radši nechci ani pomyslet.

,,Narodil jsem se v roce 1817..Moji rodiče byli upíři, takže to nebylo tak, že by mě někdo kousl a já se jím stal.."

,,A žijí ještě?" asi jsem se vyptávala moc, ale mě to zajímalo. Odjakživa jsem prostě strašně zvědavá. Mlčel. Na malou chvíli jsem snad i viděla v jeho očích záblesk smutku.

,,Ne. Ve vesnici, kde jsme žili se rozkřiklo, že můj otec je jiný..A tak ho upálili," zahlédla jsem jak se mu z oka pomalu vykutálela slza, ,,přímo předemnou. Vím, že to zní šíleně, protože se většinou upalovaly ženy, ale.." soucitně jsem se na něj dívala. ,,s matkou jsme utekli, ale ona to nezvládala..Měla dar, jako každý upír. Ale jednoho dne ji jakoby opustil a přišel si pro ni ten, o kterém Ti nesmím vyprávět. A zabil ji. Opět přímo před mýma očima. A tak jsem se rozhodl, že se pomstím. Celou vesnici jsem..no jak to říct. Vyvraždil. Ale s tím, kdo zabil matku, nemohu dělat nic.." dořekl celý svůj příběh a už se ani nesnažil zadržovat slzy. Překonala jsem všechnu tu bolest a opatrně jsem ho objala. Překvapivě si položil ruce na má záda a hlavu si opřel o mé rameno. Nikdy jsem neviděla žádnýho kluka brečet. Najednou jsem nebyla ta bezmocná já, ale on. Po chvíli se odemně odtáhl. Bylo mi ho líto, ale tak nějak jsem tušila jak se cítí. O své rodiče jsem taky přišla..

Sledovala jsem jeho zarudlé oči. Už neměly pronikavou rudou barvu. Nýbrž růžovo-červenou. Asi jako červánky..Mlčky jsme seděli a koukali si do očí. Nikdy jsem si nevšimla, jak je hezký. Vždycky jsem ho považovala jen za svého tyrana a teď? Byl to kamarád. Nebo ne? Byla to snad iluze, která měla každou chvílí vyprchat? Nebyla jsem si jistá vůbec ničím. Ani tímto okamžikem, jestli je skutečný nebo je to jen výplod mé fantazie. Nepřemýšlela jsem nad svými činy, jen jsem se prostě přiblížila k jeho obličeji a zlehka se dotkla jeho rtů. Při střetu, jakoby ve mě vybuchla právě soptící erupce. Naše jazyky se propletly. Tentokrát to však nebyl boj o nadvládu. Bylo to jemné a takové opatrné. Jako bychom se báli si navzájem ublížit. Ruku jsem přemístila na jeho líci, abych polibek více prohloubila. Když se najednou odemně odtáhl a ten dokonalý moment přerušil. Beze slova se zvedl a odešel. Seděla jsem stále na posteli a zmateně hleděla na dveře, jak se pomalu zavírají. Zaposlouchala jsem se do ticha, které přerušilo akorát hlasité zavření venkovních dveří. Nechápu proč to udělal. Líbali jsme se už tolikrát a teď mu to vadí? Asi nikdy nebudu rozumnět jeho chování..

Zase jsem zůstala v té děsné místnosti sama a odkopnutá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že prostě nic nemůže být dokonalé..