HE'S BACK

29. Pain

Krčila jsem se v rohu místnosti s nohami pevně přitisknutými k hrudi, snažíc se utišit vzlyky vycházející na povrch. Kroky se nebezpečně přibližovaly a tlak na mém hrudníku se zvětšoval. Z nevzdálenějšího koutu pokoje jsem se zatajeným dechem pozorovala dveře. Když se s lehkým zaskřípáním otevřely, zahlédla jsem něčí boty. Zvědavě jsem zvedla pohled k jeho obličeji a v duchu se modlila, ať to není Zayn. Hleděla jsem do tváře klukovi, který na první pohled vypadal normálně, avšak jeho rudé oči mě přesvědčovaly o opaku. Ve tmě, která pokoj zahalovala, jsem mu neviděla do tváře. Zayn to ale nebyl. Toho bych poznala i poslepu. Bohužel.

,,Tady je." křikl spoza dveří a sebevědomým krokem se vydal ke mě. Stále jsem nevěděla, jestli mi něco neudělá, ale když mi pomáhal vstát, neprotestovala jsem. Byla jsem tak unavená a vystrašená, že už mi to bylo jedno. Po chvíli se mezi dveřmi objevili další dva kluci. Byla jsem ze všech tak zmatená, že jsem se nechala vést a ani jsem nic neříkala. Přece by mě nepodpírali, kdyby mi chtěli ublížit, nebo snad ano? Je tohle snad další snůžka lží a přetvářek? Když mě posadili do auta, konečně jsem se odvážila promluvit.

,,K-kam jedeme?" šeptla jsem a všechny páry očí se na mě zaměřily.

,,K nám." řekl jeden z nich a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl mi povědomý svým vzhledem. Každého jsem si pečlivě prohlédla, ale pořád jsem netušila, kde jsem je viděla. Až když se mé oči zastavily na blonďatých vlasech. Hlavou mi proběhla vzpomínka na to, jak jsem se ztratila v lese a on mě našel. Pohled jsem zaměřila na dva chlapce vede něj. Hnědovlasý s ranním rozcuchem a kudrnáč hned vedle. Tak počkat.

,,Vy jste Liamovi kamarádi?" zeptala jsem se hloupě. Všichni přikývli a já si oddechla. Vypadá to, že mi nic neudělají. Zatím. Jen doufám, že nejsou jako Zayn..

Zastavili jsme před velkou, moderní vilou, kterou lemovala taktéž obrovská zahrada. Proč vlastně Liam nebydlí s nimi? Vždyť mají úplně luxusní dům. Jeden z nich, myslím že Louis se jmenuje, mě dovedl do pokoje. Byl krásný. Nestačila jsem žasnout nad tak moderním nábytkem. Nikdy jsem neměla tak hezký pokoj. Teda ne, že bych si stěžovala. Byl to pouze nevinný obdiv.

Mou tašku s věcmi položil vedle postele a se slovy 'pak přijď dolu za námi', opustil pokoj. Zvláštní je ,že jsem si ani nevšimla, že mi vzali věci. Posadila jsem se na nadýchanou, peřinou přikrytou postel a vybalila si věci. Pohled mi spočinul na dveřích od koupelny. Měla bych se jít vysprchovat. Vlastně jsem to předtím měla v plánu, dokud do našeho pokoje nevtrhnul ten upíří blázen..

Otočila jsem kohoutem ve sprchovém koutě a nechala na sebe dopadat tisíce kapek vařící vody. Nebylo to zrovna příjemné, jelikož voda byla opravdu horká, ale potřebovala jsem ze sebe smýt ten pocit, že jsem znovu sama. Mnozí by se mi jistě divili a ptali se, jak to asi může ulevit od negativních myšlenek, ale když jsem cítila tu žhnoucí vodu na mé podrážděné pokožce, přebilo to aspoň na malou chvíli to utrpení uvnitř mě. Dnes už nespočetná slza mi vyklouzla z očí. Nebylo to od té palčivé bolesti, kterou mi voda způsobovala. Bylo to proto, že jsem ztratila poslední osobu, kterou jsem měla ráda a na které mi záleželo..

Při představě, že už ho nikdy neuvidím a že tohle byla naše poslední chvíle, se mi chtělo brečet a řvát na celý svět. Svezla jsem se po ledové, kachličkové zdi a sledovala svou zarudlou kůži. Jak jsem mohla dopustit, aby jen tak odešel..

Oblečená do čistých věcí jsem seběhla schody a vydala se do obýváku. Negativní a emocionální myšlenky jsem nechala v koupelně a snažila se nahodit upřímný úsměv. Chtěla jsem být spíše neviditelná, zalézt si někam a být sama a ne být tam dole s nimi a koukat na jejich soucitné pohledy. Jakmile jsem však vstoupila do místnosti, mé sebevědomí a chabý pokus o přirozený úsměv opadl. Všichni se na mě opět zaměřili a já stála mezi dveřmi jako malá, stydlivá holka, která se bojí říct i o pití. Přeci jenom jsem je viděla asi podruhé v životě a nevěděla, co od nich očekávat. Byli to upíři a jeden z nich už se mě několikrát pokusil zabít. Když už jsme u toho, doufám, že tady s nimi taky nebydlí. To bych se moc dní nedožila. I když je to velice lákavá představa, tak nechci strávit zbytek 'života' jako duch. I tyto nadpřirozené bytosti bohužel cítí bolest. A být tam sama a utápět se ve svém vlastním smutku a bolesti do konce života nepotřebuju..