HE'S BACK

23. I'm empty..

Jamie's POV

Necítím vůbec nic. Ani bolest, zármutek či zklamání sebe sama. Jsem tak...prázdná. Nebo aspoň se tak cítím. Je to zvláštní..

Jen sleduji své tělo, jak bezvládně leží a v pravidelných intervalech se mu nadzvedává hrudník. Jsem snad mrtvá? Připadám si jako hlavní hrdinka nějakého špatně natočeného filmu..Je tohle vůbec možné? Vždyť já pozoruju samu sebe. Nebo už to nejsem já?

Krčím se v rohu místnosti a snažím se vymyslet nějaký smysluplný plán, jak se vrátit zpět do svého těla. Kolena si přitisknu k hrudi a potlačuju vzlyky, které se derou na povrch. Co jsem to udělala? Vždyť já se pokusila zabít. A ani nevím, jestli se mi to povedlo. Ale jedno je jisté. Jestli se probudím, dají mě do blázince. Při nejlepším do polepšovny. První kapka slané vody mi steká po tváři..Hřbetem dlaně ji zachytím a zadívám se nepřítomně před sebe.

Místností se ozvývá pouze hlasité pípání přístrojů, když někdo vejde dovnitř. Svůj uslzený obličej přemístím na postavu stojící ve dveřích. Myslím, že mé srdce vynechává pár úderů. Zatajím dech. Najednou lituju toho, že jsem to udělala. Jediný důvod, proč jsem to udělala, stojí právě ve dveřích a dívá se na mě. Teda spíš na mé tělo, ležící na nemocničním lůžku.

Mám na něj vztek. Nic z toho bych teď neprožívala, nebýt jeho. Můžu si za to sice sama. Ale on je v posledním době ten, kvůli kterýmu jsem na dně..

Hrdě vstanu a stoupnu si přímo před něj. On mě však nevidí. Pořád kouká skrze mě na tu holku, která udělala nehoráznou blbost. Snažím se položit ruce na jeho ramena. Když to však udělám, mé dlaně zmizí v jeho těle. Takže jsem duch? Prsty si frustrovaně prohrábnu vlasy a vyděšeně se stáhnu zpět do rohu pokoje o čtyř stěnách. Nereálné slzy padají na mou nemocniční košili a promáčí ten kus látky jako papír, přestože vše co se tu odehrává zřejmě není skutečné.

Jsem ztracená. Ztrácená v tomto světě jako duch, který nemá šanci se dostat zpět do svého těla..

Liam's POV

Vešel jsem do pokoje, kde ležela Jamie. Při pohledu do její tváře mě přepadla lítost. Její obličej byl křídově bílý, rty měla stažené do úzké linie a oči měla zavřené. Vypadala tak klidně. Vzpomněl jsem si na své rodiče, jak zemřeli přímo předemnou. Jestli je věc, kterou bych nikomu nepřál, je to právě tohle..

Prsty jsem si promnul oči. Nespal jsem celou noc. Jak dlouho bude asi trvat, než se vzbudí? Nikdy jsem to nedělal, ale myslím, že právě teď byla na to vhodná doba. Hluboce jsem se na ni zadíval a upřímně k ní zašeptal:,,Omlouvám se. Vím, že mě asi neslyšíš, ale pravdou je, že tohle jsem asi přehnal.."

Myslel jsem to vážně. Nebylo to sice moc statečný, říkat jí to, když není při smyslech. Ale nevím, jestli budu mít ještě nějakou příležitost jí to říct. Nadechl jsem se, abych ještě něco dodal, když se otevřely dveře.

,,Tak pojďte." řekl rázně doktor. Vyšel jsem ze dveří a naposledy se za ní ohlédl.

,,Máte pro mě nové zprávy?" zeptal jsem se s vyrovnaným výrazem na tváři.

,,Jelikož slečna Dix ztratila spoustu krve, budeme ji muset dát transfuzi. Bohužel jsme ale dělali krevní testy a má skupinu 0, což je velice vzácné.." vysvětloval a já přikývl.

,,A my momentálně v krevní bance nemáme tuto skupinu. Budete muset někoho najít nebo slečna.." nedořekl a já moc dobře pochopil co bude následovat, jestli Jamie nedostane krev. S rozloučením jsem vyšel před budovu a z náprsní kapsy na bundě, vyndal papírovou krabičku. Otevřel jsem ji a vytáhl cigaretu. Už je to pěkně dlouho, co jsem nekouřil. Naposledy s ní. Pousmál jsem se při vzpomínce na tu noc. Opřel jsem se o zábradlí a zadíval se na panorama nočního Malibu. Přiložil jsem si trubičku k ústům a druhou rukou si tabák zapálil.

Potáhl jsem do sebe kouř a vzápětí vydechl. Po celým dni to bylo jako uvolnění od všech myšlenek. Někdo by asi řekl, že je to akorát kratší cesta do hrobu. Můj názor je stejný, ale přesto jiný. Možná je to kratší cesta do hrobu, ale nezabíjí to jen mě, ale i tu bolest, která ve mě přetrvává. A to je ten uvolňující pocit. Protože v tu chvíli, kdy z úst vypouštím cigaretový kouř, vychází s tím i část té bolesti. S každou cigaretou vyjde aspoň malý kousek negativních emocí a já si pak připadám o něco lehčí. Ne fyzicky, ale psychicky..

Nedokouřenou cigaretu jsem hodil na zem a zašlápl ji. Z kapsy jsem vytáhl mobil.

,,Ano?" ozval se hlas Louise.

,,Sejdem se v baru?" zeptal jsem se.

,,Jasně. Za chvíli jsem tam." řekl a položil to. Louis byl jediný, který mi mohl v téhle situaci pomoct. Jako jediný z mých kamarádů se přátelí s lidmi..Sedl jsem do auta, které jsem celou noc nechal na parkovišti a vyrazil směr centrum. Byl jsem tam do pěti minut. Jednak jsem jel rychle a navíc to bylo kousek. Auto jsem nechal před klubem a namířil si to k baru. Už tam seděl a popíjel pivo.

,,Nazdar chlape." řekl s úsměvem, když mě spatřil. Pokusil jsem se usmát, ale na mé tváři se objevil pouze úšklebek.

,,Co je s Tebou?" nejspíš si toho všimnul.

,,Potřebuju sehnat člověka s krevní skupinou 0." odpověděl jsem.

,,Od kdy si hledáš jídlo podle krevní skupiny?" zasmál se.

,,Víš, ta holka co jí chce Zayn zabít?"

,,Mmm..jasně. Na vůni její krve se zapomenout nedá." řekl a na oko se zasnil.

,,Je v nemocnici. Kvůli mě. A potřebuje krev."

,,Až teď? Divím se, že si ji nevysál už dřív."

,,Ne, ty idiote. Prostě to neřeš. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli někoho s touhle krví neznáš." protočil jsem očima.

,,Jo, jasně. Chceš na něj číslo?"

,,Fakt?" šeptl jsem s nadějí v hlase.

,,Jo, vždyť já znám krevní skupinu všech, se kterýma se bavim." řekl ironicky.

,,Prostě to zjisti. Dlužíš mi to." odmlčel jsem se a bez jakýchkoliv dalších slov opustil klub.

Jamie's POV-Flashback

Liam sedí na židli a vypadá to, že přemýšlí. Netrpělivě čekám, co z něj vypadne. Jsem naštvaná. On může za tohle všechno a ještě si tu v klidu sedí? Když se najednou nakloní nad postel a zašeptá:,,Omlouvám se. Vím, že mě asi neslyšíš, ale pravdou je, že tohle jsem asi přehnal.."

Překvapeně ho pozoruju. Čekala jsem cokoliv, ale omluvu? A ještě ke všemu od něj? Najednou je všechna zlost pryč. Nechápu, proč mu tak rychle odpouštím. Ani nevím, jestli to myslí vážně, ale užívám si to, protože je to určitě poprvé a naposledy, co tohle dělá..

,,Tak pojďte." vchází do pokoje doktor. Liam ho následuje a věnuje mi poslední, letmý pohled. Chci slyšet o čem se budou bavit. Jdu za nimi, když narazím do pomyslné zdi, která je ukrytá mezi dveřmi. Nemůžu opustit pokoj? Svezu se po zdi na zem a beznadějně hledím do neznáma.

Jsem uvězněná v místnosti se svým tělem. Mezi čtyřmi nechutně bílými stěnami..Myslím, že jestli mě do blázince nezavřou oni, půjdu tam sama. A dobrovolně..

pozn.autorky: Konečně je díl dřív! Protože jsou prázdniny..Škola mi totiž jinak nedovoluje díly přidávat dřív, než jednou do týdne. A to mě vážně štve! -_-

But..Thanks for votes&comments! And hope u like it..! :3