HE'S BACK

13. Safety

Zamžourala jsem do tmy a pohled stočila na prázdné místo vedle sebe. Sáhla jsem po prvním oblečení, co jsem našla vedle postele. Překročila jsem práh pokoje a sešla po schodech dolů. Očima jsem přešla po prázdné místnosti. Kam zase šel? Otevřela jsem dveře do kuchyně. Nic. On se snad propadl do země. Ne, že by mi to nějak vadilo..

Zadívala jsem se do okna, ve kterém svítil měsíc a okolo se vyjímaly hvězdy, které ještě více osvětlovaly oblohu. Přestože léto už za sebou pomalu zavíralo vrátka, bylo venku nádherně. I když byla noc. Vzala jsem za kliku a otevřela venkovní dveře. Octla jsem se na dřevěné podlaze, která představovala verandu. Přešlapovala jsem na místě a zkoumala jak pod náporem mých chodidel dřevo praská. Vypadalo staře a nechtěla jsem, aby se semnou propadlo..Když mě do nosu praštil štiplavý pach kouře, zvedla jsem pohled od země a spatřila rudé duhovky, které pečlivě pozorovaly každý můj pohyb.

,,Ty kouříš?" zeptala jsem se nejistě a kousek odstoupila z toho kouřového opojení.

,,Jen někdy." řekl a obsah svých úst mi foukl přímo do obličeje, přičemž jsem začala kašlat. On se jen zasmál a znovu si potáhl.

,,Chceš?" natáhl ke mě krabičku, ve které bylo pár cigaret. Jen jsem zakroutila hlavou a opřela se o zábradlí vedle něj.

,,Proč to děláš?" zeptala jsem se opatrně a sledovala jeho ruce, třímajicí mezi prsty cigaretu.

,,Je to dobrý na nervy.." řekl a podíval se na oblohu. Nikdy jsem nekouřila a ani mě to nikdy nelákalo, ale teď jsem měla pocit, že byl ten správný čas na to, to vyzkoušet.

,,Můžu?" natáhla jsem k němu ruku. Beze slova mi cigaretu podal. Překvapilo mě to. Čekala jsem, že bude nadávat, ať si vezmu svojí.

Vložila jsem si část trubičky do úst a vtáhla do sebe co nejvíce kouře jsem dokázala. Liam mě jen pozoroval a čekal, jak mé tělo bude reagovat.

Jakmile se do mých plic dostal škodlivý dým, upustila jsem cigaretu na zem a rozkašlala se. Nemohla jsem popadnout dech. Bylo to jako mučení, které jsem si způsobovala sama, ale nemohla jsem se toho zbavit..

Po několika minutách útrpného kašlání se můj dech konečně sklidnil. Teď už vím, co nikdy dělat nebudu. Nechápu, že to Liamovi nevadí. Myslím, že té pachuti v puse už se nezbavím. S úšklebkem jsem se vrátila do své původní polohy.

Jen jsme tam tak stáli, pozorovali hvězdy, každý zaobírajíc se svými myšlenkami. Kdyby jsme seděli jen tak v obýváku, asi bych řekla, že je to trapné. Ale tady mi to ticho bylo příjemné. Kolem byla slyšet jen příroda. Jak se stromy ohýbaly ve větru a houkání sovy. Za jiných okolností bych byla strachy bez sebe, ale když vedle mě stál Liam, měla jsem takový zvláštní pocit, že kdyby se něco dělo, ochránil by mě. Přesto, že mi denodenně ubližuje. Jo, asi jsem hodně naivní..

Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale když mě ovál studený vítr, jako bych se probudila. Už se tma a houkání sovy nezdálo být tak bezpečné jako předtím. Cítila jsem ve vzduchu napětí. Bylo to jako by se z minuty na minutu změnilo počasí. To bylo sice normální, ale přišlo mi, že to má nějaký důvod. Začínala jsem mít strach.

,,Liame?" zašeptala jsem, snážíc se co nejméně hýbat. Jen zabručel a poté mi věnoval jeden letmý pohled.

,,Půjdeme dovnitř, prosím?" pípla jsem.

,,Tak jdi. Nikdo Tě tu nedrží." řekl chladně. Zřejmě se mu během našeho °společného° přemýšlení změnila nálada. Předtím byl klidný, bez nálady. To bývá většinou jeho nejlepší stránka. A teď tu byl zase Liam všichniměserete.

Bála jsem se být někde sama. A ještě ke všemu v tom velikém domě. Ale být tu teď s Liamem. S jeho úžasnou náladou. Venku. V noci. Ve strachu a v napětí. Myslím, že to by bylo horší. Zalezla jsem do své ložnice a raději se uložila opět ke spánku. Nechtěla jsem si představovat, co všechno by se mohlo stát během toho, co bych byla vzhůru..Naposledy jsem se podívala z okna, kde stromy vedly válku s větrem a nechala se unášet vlnou do říše snů..

Běžím co můžu. Prodírám se vysokou trávou uprostřed louky a snažím se utéct. Přímo naproti mě se vyjímá měsíc v úpňku. Vítr fouká všude kolem a spomaluje mé kroky. Mám takový strach, že se snažím i nedýchat. Cítím, že mě dohání. Z posledních sil zrychlím svůj krok. Ocitám se na konci louky, aniž bych si všimla, co se za ní skrývá. Ztrácím pevnou půdu pod nohama a padám do propasti. Naposledy se nadechnu a ze všech sil se snažím křičet..

Vzbudila jsem se na posteli. Ihned jsem se posadila a snažila sklidnit svůj dech. Byla jsem zpocená a po tvářích mi stékaly slzy. O okno narážely kapky děště a po obloze běhaly elektrické výboje, po kterých ihned přicházely hromy. Vítr byl snad větší, než když jsem šla spát. Rozplakala jsem se ještě víc. Od malička se bojím bouřek. Vždycky jsem takové dny spala s babičkou v jedné místnosti. Kéž bych ji mohla znovu vidět. Říct jí co se mi stalo..Moc mi chybí.

Místností vládl strach, napětí a témné síly noci. Byla jsem strachy bez sebe. Sledovala jsem každičký kousek místnosti, abych se ujistila, že jsem tam stále sama. Když se ozvalo děsivé zaskřípání dveří, z mých úst se vydral nechtěný výkřik. Peřinu jsem si přitáhla co nejblíž k obličeji a čekala, co se bude dít. Vzlyky už jsem se nesnažila ani utišit, či zastavit. Byla jsem v jakémsi tranzu, při kterém jsem nebyla schopna racionálně přemýšlet.

Ve dveřích se objevila tmavá postava, přesně ve chvíli kdy se ozval hlasitý hrom. Jakoby si to někdo naplánoval. Dominující červené oči jsem poznala hned. Byl to Liam. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k němu. Bylo mi absolutně jedno, jestli je naštvaný, nebo bez nálady. Můj strach z celého okolí byl mnohem větší, než z něj. Stál mezi dveřmi jen s tepláky a vykuleně koukal na to, co se snažím udělat. Když se ozval další hrom, skočila jsem mu do náruče a ruce obmotala okolo jeho krku. Ihned jsem ucítila jeho vůni a strach byl najednou ta tam. Bez námitek se mnou přešel k posteli. Zdálo se mi jako by to snad ani nebyl on. Lehla jsem si zpátky na své místo a přikryla se peřinou. Opět mě pozoroval. Už mi to ani nepřišlo divné, protože to dělal téměř pořád. Jakoby se furt přemáhal, aby po mě neskočil a nevysál ze mě všechnu krev.

Už se zvedal k odchodu, když jsem ho chytla za zápěstí. Prudce se otočil a zadíval se mi chladně do očí. Z toho pohledu mě přešel mráz po zádech. Jakoby tím chtěl říct, abych na něj tímhle způsobem už nikdy nesahala.

,,Prosím, Liame. Zůstaň tady se mnou.." zašeptala jsem bázlivě.

,,Proč bych to měl dělat?" zeptal se nepříjemě.

,,Protože se bojím.." šeptla jsem téměř neslyšně, nacož se jen zasmál.

,,Prosím, udělám cokoliv, když tu se mnou zůstaneš." řekla jsem beznadějně.

,,To budeš dělat i tak." zašeptal spíše pro sebe a lehl si vedle mě.

,,Můžu?" zeptala jsem se opatrně a ukázala na něj. Jen protočil očima a já si lehla co nejblíže k němu. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a ruku obmotala okolo jeho těla. Konečně jsem se cítila plně v bezpečí. A můžu zcela upřímně říct, že to bylo mnohem lepší, než s babičkou. Naposledy jsem nasála jeho vůni a ponořila se do hlubokého snění, kde noční můry neměly šanci, protože tu byl někdo, kdo by byl schopný mě před nimi uchránit..

pozn.autorky: Děkuju moc za votes! :')

Hope u like it :3