HE'S BACK

22.,,I'm her...Boyfriend?"

Liam's POV-Flashback

Otevřel jsem oči a spatřil její obličej. Byl jsem znepokojený. Jak dlouho mě asi sledovala? Nemám to rád. Vím, že je to paradox, protože já sám to dělám. Všiml jsem si své dlaně na jejím pase. Ihned jsem se od ní odtáhl. Včera jsem říkal, že žádnou přítelkyni nechci a to pořád platí. Jen nechápu, proč mé tělo nespolupracuje. Celá staletí takhle žiju a teď to najednou nejde?

Natáhl jsem si triko a bez jakéhokoli slova opustil pokoj. Otevřel jsem lednici. Byla prázdná. Teda aspoň pro upíra, který potřebuje denní dávku krve. Našel jsem zbytky jídla a snažil se aspoň z toho vytvořit něco smysluplného, co by se poté dalo sníst. Jamie vešla do místnosti a s jistotou bych dokázal říct, že se bavila na tom, že se mi to nedaří.

,,Sakra." zaklel jsem a odložil nůž zpět na kredenc. Než jsem se ztratil ve vedlejší místnosti, zahlédl jsem její pohled, který jasně říkal, že se bavila na můj účet, aniž bych o tom věděl. Neměl jsem náladu na vtípky. Měl jsem chuť si jen zalést do svého pokoje a nevylézt, dokud by nebylo potřeba. Musel jsem si vyjasnit pár věcí a k tomu jsem potřeboval být sám. Každá minuta, strávená mimo můj pokoj byla o to horší..

,,Počkej." křikla na mě Jamie. Otočil jsem se na ni. Pohled měla zavrtaný někde na zemi a ruce měla za zády. Vypadala jako malá roztomilá holčička, co žádá o lízátko. Vážně bych měl už držet hubu.

,,J-já.." koktala.

,,Koukej se na mě, když se mnou mluvíš." napomenul jse ji. Už několikrát jsem jí to říkal. Kdy si to konečně zapamatuje?

,,J-já nemůžu." řekla nakonec. Přemístil jsem se upíří rychlostí před ní a donutil ji tak pohlédnout mi do tváře.

,,J-já chtěla jsem.."

,,Co?" popostrkával jsem ji. Pozvedl jsem obočí a čekal na její odpověď.

,,Ale nic." zakončila to a už vycházela schody do svého pokoje. Na poslední chvíli jsem jí sevřel zápěstí a ona se zastavila. Zamračil jsem se a snažil se z jejího obličeje vyčíst odpověď.

,,Stejně mi neodpovíš." protočil jsem nad tím co řekla očima a čekal, co z ní vyleze.

,,Jen jsem se chtěla zeptat co Ti je.." šeptla a sklopila pohled. Dělá si ze mě srandu?

,,Co mi je?" zasmál jsem se, protože na to jsem nic jinýho udělat nemohl. Byl jsem už unavený. A tím nemyslím minulou noc, kdy jsem se nevyspal. Byl jsem unavený celkově ze všeho, co se kolem mě dělo. Možná to bylo právě tím, že jsem dlouho neměl krev a mysl zvířete toužícího jen potom jednom mi začala plně zatemňovat mozek. A ta její otázka nebyla položena ve vhodnou dobu.

,,Do toho Ti nic neni..Myslíš si, že když Ti jednou něco dovolím, že můžeš všechno? Tak já Ti něco řeknu. Nemůžeš! Pořád seš jen moje potěšení. Hračka, která bude poslouchat! Nikdy nebudeš víc, než to. Snažily se o to děvky před Tebou a stoprocentně budou i ty po Tobě! Tak se laskavě nesnaž. Zapadni do svýho pokoje, kde můžeš akorát čekat, až Tě přijdu ohnout!" zakřičel jsem a odešel do pokoje s hlasitým bouchnutím dveří. Ani nevím proč jsem to řekl zrovna teď a takhle. Ale prostě už jsem to v sobě nemohl dál držet. Sere mě každým dnem čím dál víc. Možná si to nezasloužila říct, ale v tu chvíli jsem věděl, že je to správné rozhodnutí. A co víc může být pravdivé, než naše intuice?

Lehl jsem si na postel a poslouchal, jak Jamie zachází do místnosti a vzlyká. Možná jsem byl krutý, ale ona si to zasloužila. Chovám se k ní jen tak, jak si zaslouží a vlastně i ke všem ostatním. Ona si nezaslouží, abych se k ní choval mile. A co to vůbec znamená, být milý? Ke mě se tak nikdo nechoval, tak jak se já mám chovat k ostatním?

Do nosu mi pronikla sladká vůně krve. Byla cítit snad po celém domě. Vyhoupl jsem se do sedu, naposledy nasál tu neodolatelnou vůni a rozeběhl se k místu, odkud to pocházelo. Probudilo se ve mě zvíře, které jsem se celé dny snažil utišit krví z pytlíku, či drobnou zvěří pobíhající po lese. Když jsem před sebou uviděl bezvládné tělo Jamie, jakobych se ocitl na rozcestí. Mám ji zabít a utišit tak svou nesnesitelnou žízeň nebo se pokusit ovládnout? Bojoval jsem s vnitřním pocitem ji zabít pro svou potřebu. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Mé tělo si začínalo dělat, co chtělo a já byl připraven čelit té výzvě a nezabít ji. Něco uvnitř mě mi šeptalo, že tohle není ta chvíle, kdy má zemřít. I když jsem si to po dnešním dni ne jednou přál. Každý upír ví, že ovládnout svou mysl je těžké. Obzvlášť, když vašemu tělu vládne někdo jiný, který po smrti a vysátí krve člověka touží a dal by i život za to, kdyby se mohl aspoň naposledy napít krve. Obvykle tuto část mého já miluju, ale teď jsem stál před životním rozhodnutím a já nevěděl co dělat. Věděl jsem jen, že jí nezbývá moc času. Přeci jenom už okolo ní byla nemalá kaluž krve..

Stoupl jsem si nad ní a zaslechl jak ji slabě tluče srdce. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do auta. Na nic jsem nečekal a rozjel se směr nemocnice. Ani ne za pět minut se předemnou rozproztřela obrovská budova. Z palubní desky jsem si vyndal hnědé čočky a rychle si je nasadil. Bylo to už dlouho, co jsem je měl na sobě. Většinou jsem to neřešil. Ale do nemocnice prostě nemůžu přijít s rudýma zorničkama. Na malou chvíli mě přepadl pocit otočit auto a jet zpátky, ale ihned jsem to potlačil. Musel jsem se ovládat. Nebo se o to aspoň pokusit. Opět jsem si ji vložil do náruče a utíkal na recepci, kde ji hned přijali. Nevím co mě tak pohánělo ji zachránit..

Sedl jsem si na jednu ze židlí a čekal, až mi někdo podá nějaké informace. Myslím, že jsem tam seděl snad víc jak hodinu. Když ke mě přišel doktor, postavil jsem se a netrpělivě čekal, co řekne.

,,Vy jste přivezl slečnu Jamie Dix?" zeptal se, nacož jsem přikývl.

,,A jste rodinný příslušník?"

,,Jsem její...přítel?" na mém obličeji se objevil úšklebek a když jsem si všiml výrazu doktora, došlo mi, že to neznělo moc přesvědčivě. Odkašlal jsem si:,,Jsem její přítel."

Z toho slova má záda obsypala krupička. I mé tělo tenhle výraz odmítá. Doktor si mě přeměřil a pokračoval.

,,Dobře. Slečna Dix ztratila mnoho krve a dočasně jí zproztředkováváme umělé dýchání přes přístroje. Je mi to líto, ale je hodně malá pravděpodobnost, že se probudí. I přesto však věříme, že to nebyl její poslední výdech..Na návštěvu můžete přijít zítra." řekl zkráceně a bez jakéhokoli dalšího slova odešel. Zůstal jsem tam jen tak stát, pozorujíc vzdalující se jeho postavu. Prsty jsem zabloudil do vlasů a pomalým krokem se blížil ke vchodovým dveřím tohoto dezinfekčního domu. Vyběhl jsem ven, nezajímajíc se o to, že na parkovišti stojí mé auto.

Tohle prostě chtělo panáka..

pozn.autorky: Děkuju moc za votes a komentáře! :3 Moc mě to potěšilo! :')

Hope u like it..!