HE'S BACK

26. Exceptionally

Koutky mých úst se samovolně pozvedly při vzpomínce na to, co stalo ani ne před půl hodinou. Možná bych na něj měla být naštvaná za to, jak se dneska choval, ale já to prostě nedokážu. Nedokážu se na něj zlobit. A rozhodně ho nedokážu nenávidět. Nevím proč a to mě strašně užírá. Ano, jsem blbá a naivní, ale to už se stejně nezmění.

Protože když se jeho velké dlaně obmotaly okolo mého křehkého těla, byla jsem jako očarovaná. V ten moment mé tělo zahalil pocit, který jsem v jeho blízkosti ještě nikdy nezažila. Vlastně s nikým. Nikdy jsem se takhle necítila, proto to nedokážu popsat slovy. Nebyl to však negativní pocit. Bylo to jakoby v mém žaludku přetekl pohár štěstí. Byla jsem tak ráda, že jsme se zase usmířili, že jsem se lépe cítit už nemohla..

Svá bosá chodidla jsem spustila na ledovou zem a potichu našlapovala ke dveřím. Chystala jsem se za dnešní noc udělat další nesmyslnou hloupost. Staré dřevěné parkety podemnou zaskřípaly a mé tělo se automaticky zastavilo. Poslední věc, kterou bych si zrovna teď přála, bylo vzbudit ho. Vše by se určitě pokazilo a to jsem nechtěla.

Lehké zaváhání před jeho dveřmi se opět dostavilo. Naštěstí ne v takové míře jako předtím, čehož jsem využila a opatrně stlačila kliku. Rozprostřel se předemnou jeho pokoj, ponořený od podlahy ke stropu do husté tmy. Snažila jsem se nedošlapovat až na zem, abych ho svými kroky nevzbudila. Docupitala jsem k jeho posteli a zlehka vplula na volné místo vedle něj. Strnula jsem v pohybu, když se nepatrně pohl a já spatřila jeho rudé duhovky, osvětlující část místnosti.

Nechápavě na mě zíral, ale ticho, které panovalo mezi těmito čtyřmi stěnami, neporušil. Mé líce v tu chvíli nabraly růžový nádech. Nakonec pozvedl obočí a přetočil se z boku na záda. Byla jsem mu vdečná, že to nechal být. Nevím, jestli to bylo tím, že byl příliž unavený nebo to jen nechtěl řešit, ale doufala jsem, že se tato jeho 'nová nálada' společně se zítřejším dnem nevypaří.

Pozorovala jsem, jak se jeho hrudník v pravidelném intervalu zvedá a zase klesá na své původní místo. Fascinovalo mě to. Vždycky jsem si myslela, že upíři nedýchají a že je nemůžu zahlédnout v zrcadle. Ale Liam nesplňuje ani jednu z těchto věcí. Zřejmě toho o upírech ještě dost nevím.

Otočila jsem se stejně jako on na záda a zadívala se do stropu. Radši bych sice ležela u něj co nejblíže by to šlo, ale mohla jsem být vůbec ráda, že mě tady nechal. Z této situace už nelze udělat lepší okamžik. Byl by pouze pokus o dokonalost, která neexistuje. Vše by se pokazilo a já nechtěla riskovat to, že mě vyhodí a já budu muset spát sama v obrovské posteli. V pokoji, kde se stalo tolik negativních věcí. Od znásilnění až po pokus o sebevraždu..

Klidně jsem vydechla a opustila tak všechno špatné. Přitáhla jsem si peřinu více k tělu a nechala svá víčka ztěžknout.

-

Potichu jsem se posadila, když mě dostatek spánku doslova vytáhl ze snu. Liam vedle mě ležel ve stejné poloze jako předtím. Pohled na jeho spící tělo mě donutilo se pousmát. Dnes jsem to konečně mohla být já, kdo ho nechá samotného v posteli. Už jsem vycházela z pokoje, když mě někdo chytl za zápěstí a prudce k sobě otočil. Mé tělo polilo horko. Liam stál naproti mě jen v boxerkách, když pustil mou ruku. Sevřel se mi žaludek a já byla schopna vnímat jen jeho nahotu, svaly a tetování.

,,Kam jdeš?" zeptal se a na jeho tváři se vytvořil úšklebek.

,,Uhm..pryč?" vrátila jsem své neposedné oči do jeho tváře.

,,Za 5 minut u Tebe v pokoji." ignoroval to, co jsem řekla a vrátil se zpět do postele. S tichým souhlasem jsem opustila tuto místnost a přesunula se k sobě. Původně jsem chtěla jít na 'noční' snídani, ale nestihla bych se vrátit do svého pokoje. Ano. Tak právě teď zním jak chlap pod pantoflem, ale já prostě nechci zpátky nasranýho Liama. Chystám se ho totiž zakopat někam hodně hluboko do zadní části mysli. A proto si teď prostě nemůžu dovolit ho provokovat, či mu odporovat.