HE'S BACK

1. Is this a dream?

Sbalila jsem si poslední věci do kufru a zasněně se posadila na postel. Vybavily se mi vzpomínky na rodiče. Po tváři mi najednou stekla slza. Byla jsem sice malá, ale nikdy nezapomenu na ty noci co jsem proplakala, když jsem přišla o mámu a tátu..

Ucítila jsem ruku na svém rameni. S trhnutím jsem se otočila, jako bych čekala, že tam bude stát máma. Usmála jsem se s uplakaným obličejem na babičku.

,,Zlatíčko, slibuju Ti, že všechno bude v pořádku." pohladila mne po tváři a posadila se na postel.

,,Na letiště pojedu s Tebou...Nemáš hlad?" nad touto otázkou jsem se musela pousmát. Babička se vždy ptala v nejméně vhodnou chvíli. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

Vzala jsem kufr a nasedla do taxíku. Babičku jsem přemluvila, ať zůstane. Nechci aby se jí něco stalo..Mlčky jsem pozorovala pomalu zmenšující se postavu. Připadala jsem si tak sama a zranitelná jako nikdy.

Když jsem konečně nasedla do letadla, hlasitě jsem si oddychla. Já to zvládla! pomyslela jsem si.

Po osmi hodinách spánku v letadle, jsem se probudila. Akorát jsme přistávali.

Když jsem dorazila do hotelového pokoje, čelist mi spadla téměř až na zem. Takový luxus. První věc, kterou jsem udělala, bylo skočení do načechrané postele. Byla jsem jako v nebi.

Vybalila jsem si věci a vyrazila na odpolední procházku do centra města. Mohu jen dodat, že Malibu je nádherné.

Šla jsem po ulici a míjela spoustu malých, ale i velkých obchodů. Jak s oblečením, tak s potravinami. Zahla jsem do parku, který mě upoutal svou tajemností. Byl krásný. Procházela jsem vyšlapanými cestičkami a při tom úplně zapomněla na čas. Když jsem se probrala ze svého uchvácení nad tou krásou, byl už večer. A já zjistila, že vůbec nevím kde jsem..

Zvláštní bylo, že jsem nikoho nepotkala. Jakoby všichni zmizeli a já na světě zůstala sama. A v tom jsem to uviděla. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale byla jsem TAM. Na tom místě ze svého snu. Všude okolo mě byl jen les, uprostřed byl rybník a v hladině se pyšně odrážel měsíc. V tu chvíli mi to přišlo spíše nevinné, než strašidelné.

Teda do té doby, než jsem ho spatřila. Stál tam. Na stejném místě, jako vždycky. Nebylo mu vidět do tváře a za sebou měl jen světlo měsíce. Pohltila mě obrovská vlna strachu. Protřela jsem si oči, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Sledoval mě svýma červenýma očima, jako bych byla jeho kořist, kterou si za chvíli naservíruje k večeři.

Má mysl křičela, ať utíkám, ale nohy stály pořád na místě. Jakoby mě někdo přilepil k zemi. Nemohla jsem se hnout, jak jsem byla paralyzovaná jeho pohledem.

Hlavou mi běhala jen jedna otázka. Co je vlastně zač?

Pozn.autorky: Díly budou samozřejmě delší. Tohle je jen na úvod :) Zajímalo by mě, co si o tom myslíte? Hope u like it! :3