HE'S BACK

2. Why me?

Nikdy jsem neměla větší strach, než teď. Moje noční můry se naplnily. A já místo toho, abych utekla, jsem stála jako zmražená. Nepamatuji si, kdy se takhle ochladilo, ale když mě ovál ledový vítr, jakobych se probudila z tranzu. Věděla jsem, že jakmile bych začala utíkat, bylo by to mnohem horší. Ale co v tákovýchto situacích dělá mozek? Pracuje obráceně. Rychle jsem se rozeběhla pryč. Bylo mi jedno, jestli to je správný směr, jak z lesa ven, ale chtěla jsem ,aby tahle noční můra už skončila.

Les byl hluboký. Jakoby neměl konec. Zastavila jsem s myšlenkou, že už jsem mu utekla. Vždyť za mnou ani neběžel. Obrátila jsem se a šla raději pozpátku, kdybych ho náhodou zahlídla. V tom jsem narazila do stromu. Otočila jsem se s tichým nadáváním. Zatajila jsem dech při tom pohledu, který se mi naskytl. Pohlédla jsem do jeho křídového obličeje. Poprvé jsem viděla, jak skutečně vypadá.

,,Opět se setkáváme." promluvil pronikavým hlasem.

,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.

,,Tentokrát už mi ale neutečeš Jamie Dix. Tentokrát už ne." ignoroval mou otázku a lehce se zasmál.

Najednou se mi vše vybavilo. Je to ON! Ten kluk, co mě unesl.

Musím se dostat okamžitě pryč! problesklo mi hlavou. Sáhla jsem po nejbližší větvi, zavřela oči a švihla před sebou, jak nejvíc jsem mohla. Potom jsem rychle utíkala pryč od něj. Než jsem ale stihla udělat deset kroků, držel mě za ruku a táhl zpátky k sobě. Chytil mě za tričko a zvedl do vzduchu, aby mi mohl koukat do očí. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho ledový dech na svých rtech.

,,Tohle. Už. Nikdy. Nedělej." oddělil pečlivě slovo od slova a tím mě doslova vytrhnul z mých myšlenek. Myslím, že jsem tak 10 vteřin ani nedýchala, jak jsem se bála. Najednou jsem seděla na zemi ani nevim jak.

Sklonil se ke mně a zašeptal:,,Teď půjdeš se mnou. Jestli se pokusíš utéct, tak Tě tam dotáhnu násilím a věř mi, že to nechceš." ani jsem se nestihla vzpamatovat a už šel někam napříč lesem.

Vstala jsem se skřiveným obličejem. Bolela mě kostrč, slzy jsem měla nakrajíčku a ještě jsem měla jít za někým, kdo je zkřížený s člověkem a vypadá, jako by dostal vzteklinu? Ani náhodou.

Sebrala jsem poslední síly a potichu se vydala na opačný směr.

,,Ty jsi mi asi dostatečně nerozumněla." byl ode mě tak daleko a přitom to znělo, jako by stál přímo vedle mě a šeptal mi do ucha.

On si vážně myslí, že za ním půjdu? A dobrovol- zakopla jsem o větev a poslední, co jsem viděla, byla zem plná jehličí, blížící se k mému obličeji. Pak se vše rozmazalo. Ucítila jsem něčí ruce, jak mě berou do náruče a odnášejí do neznáma. Chtěla jsem zakřičet, ať mě okamžitě pustí, ale z mých úst nevyšla ani hláska..

--

Pomalu jsem otevřela jedno oko. Ležela jsem na černé posteli. Stěny byly tmavě rudé. Rozhlídla jsem se po pokoji a první, co jsem spatřila byly jeho oči. Seděl na židli a sledoval mě.

,,Konečně." pronesl naprosto bez špetky citu.

,,Proč jsem tady? Co po mě vůbec chceš? A co jsi zač?" zachraptěla jsem.

,,Ale, ale..Ty ses nám nějak rozpovídala." postavil se a mířil si to ke mě. Pokusila jsem se zvednout, abych se mu nějak vzdálila, ale jakmile jsem pohla hlavou, projela mnou ostrá bolest. Se syknutí jsem se vrátila do původní polohy.

Naklonil se ke mně:,,Máš čas do večera. Pak přijď dolů. Mám pro Tebe práci." s těmito slovy opustil pokoj.

Celý den jsem přemýšlela, co po mě asi tak může chtít. Co když jen čeká až znovu usnu, aby mě mohl zabít? Jak jsem se sem sakra dostala? Ani nevím, jestli jsem pořád v Malibu, nebo někde na Aljašce, protože je tu šílená zima a topení mu zřejmě nic neříká. Když jsem usoudila, že už je mi líp, vstala jsem a vydala se dolů po schodech.

Seděl v křesle. Popíjel něco červeného, nejspíš víno a při tom mě OPĚT skenoval pohledem. Položil skleničku na stůl. Čekala jsem, že něco řekne. Po půl hodině už mě to přestalo bavit. Byla jsem naštvaná. Nejdřív mě honí po lese, pak mě donese sem a nakonec mě nutí, abych vstala i přesto, že mě pořád bolí hlava..

,,To jsem sem přišla jen proto, abys na mohl čumět? U toho jsem klidně mohla i ležet!" vyjela jsem po něm.

To jsem asi neměla dělat.. řekla jsem si, když mu v rudých očích zaplál hněv. Ani nevím jak, ale v tu ránu byl u mě, namáčkl mě na stěnu a chladně se mi zadíval do očí.

,,Takhle už semnou nikdy, opakuju NIKDY nemluv!" řekl a hrubě mě pohladil na tváři. Hned jsem ucukla. Vypadal, jakoby se do mě chtěl každou chvíli zakousnout. Už jen pohled na jeho ostré špičáky ve mě vyvolával strach. Odstoupil ode mě a zase si sedl.

,,Tak a teď uděláš co Ti řeknu a jestli ne-" zasmál se, ,,vlastně není žádný ne. Prostě to uděláš!" jeho smích se rozezněl po celém pokoji a já netrpělivě čekala, co si na mě asi připravil..

Hope u like it :')