HE'S BACK

25. Liar

,,Máš všechno?" zeptal se mě Liam, když jsme vycházeli z nemocnice.

,,Jo."pípla jsem a následovala ho. Popravdě se mi odsud nechtělo. Když jsem byla tady, Liam se ke mě choval hezky. Nechtěla jsem se vracet do reality, kde se ke mě Liam Payne chová jako ke kusu hadru či nábytku. Celé tohle jeho milé chování byla jen přetvářka. A já nevím, jestli v mém stavu zvládnu přechod k nasranému Liamovi..

Hned, jak jsme dorazili, doplazila jsem se do svého pokoje a zavřela mu dveře přímo před nosem. Zaslecha jsem, jak se prudce nadechl a poté dveře znovu otevřel.

,,Tady máš ty věci. Dáš si něco k jídlu?" zeptal se ochotně jakoby se nic nestalo. Přesně jak jsem čekala. Milá přetvářka se vypaří s úderem dvanácté hodiny v noci. Chová se jak zakletá princezna a tohle mě nebaví. Nechci čekat na to, až na mě zase vyjede. A hlavně si nechci dělat falešný iluze o tom, že třeba takhle milý bude pořád.

,,Liame, nech toho." vydechla jsem nepříjemně a otočila se k němu čelem.

,,Čeho mám nechat?" pozvedl jedno obočí, nad čímž jsem protočila oči. Dělá, jakoby nevěděl.

,,Tý přetvářky. Nechci, aby jsi byl takhle milej a zítra mi zase drtil zápěstí, jako to máš v oblibě! Nechci si odvykat od toho Liama, který je tady právě teď. Rozumíš? Takže jestli máš v plánu, se ke mě chovat zase hnusně, neodkládej to, protože já už ty tvý nálady fakt nezvládám!" Opřela jsem se zády o stěnu a zhluboka dýchala. Byla jsem vyčerpaná. Přeci jenom jsem ležela několik dní na jednom lůžku. Neměla jsem dost síly na to, abych tady na něj křičela.

Postavil se přede mně a rukou se opřel o zeď za mnou. Na sucho jsem polkla a snažila se nedýchat. Musela jsem zůstat při smyslech, i když jeho blízkost mi to moc nedovolovala. Zlehka vydechl a na mém krku se vytvořila krupička. Proč mé tělo na něj reaguje takovýmto způsobem? Poslední dobou sama sobě vůbec nerozumím..

Zadíval se mi do očí a arogantně šeptl:,,Ty si ani zdaleka nedokážeš představit, co všechno Ti teď můžu udělat. Takže buď sticha a dělej, že se tahle konverzace nestala."

Usmál se na mě falešně a odešel z místnosti. Snad pět minut jsem jen tak stála na místě, abych se ujistila, že se mi tohle nezdálo. Sešla jsem po schodech do kuchyně. Do nosu mi vnikla sladká vůně palačinek. Nevědomky se mi na tváři rozlil úsměv. Na stole ležela porce pro jednoho, ale Liama jsem nikde neviděla. Pokrčila jsem rameny a posadila se na židli. Vkládala jsem si do úst sladké kousky těsta s marmeládou a zapíjela to džusem. Dokonalá kombinace. Nechce se mi věřit, že tohle všechno vytvořil Liam. Nikdy jsem ho vařit neviděla.

Pomalu jsem se vydala zpět do svého pokoje. Při každém schodu jsem si připadala slabší a vyčerpanější. Unaveně jsem vplula do peřin a zavřela víčka. Potřebovala jsem si odpočinout, avšak spát se mi nechtělo.

Ani nevím, proč jsem byla na něj tak nepříjemná. Měla jsem si užívat tu chvíli, kdy je na mě hodný. A místo toho jsem zase všechno zkazila. Proč se pořád chovám, jako kráva? Copak si můj mozek neuvědomuje, že je upír?

Odhodlaně jsem vstala a vyrazila k jeho pokoji. Byla jsem připravená čelit jeho protivné náladě. Vím, že vždycky to pro mě dopadlo špatně, ale zkusit jsem to musela..Stála jsem před jeho dveřmi a dodávala si odvahu na zaklepání. Naposledy jsem vydechla a má ruka vyrazila ke dveřím. Někdo mě však předběhl a mě se naskytl pohled na jeho odhalenou hruď. Opřel se o futra a sledoval mě jeho spalujícím pohledem. Dočista jsem zapomněla, proč jsem za ním chtěla jít. Jen jsem na něj zírala a nepřítomně zkousla mezi zuby svůj spodní ret. Měl rozcuchané vlasy, jakoby právě vstal a dvoudenní strniště mě ještě více usvědčovalo v tom, jak moc je právě sexy.

,,Chtěla jsi něco?" zeptal se, čímž mě dostal zpět nohama na zem.

,,Jo." řekla jsem rozhodně.

,,A?" šeptl, když jsem nic víc neřekla.

,,Chtěla jsem si s Tebou promluvit." mluvila jsem sebevědomě, přestože jsem se tak vůbec necítila.

,,Na tohle nemám čas." už zavíral dveře, když jsem na ně položila svou dlaň a tím ho donutila mě poslouchat. Dnes se nenechám je tak odbít. Ne potom, když vím, že se dokáže upřímně omluvit.

Hodil po mě otrávený pohled a pustil mě dovnitř. Bez vyzvání jsem si sedla na jeho postel a vyčkala, než se posadí naproti mě.

,,Promiň." prolomila jsem ticho, které mezi námi panovalo.

,,Nevím, proč jsem na Tebe tak křičela. Jen jsem nechtěla, aby ses ke mě choval hezky, když zítra to bude zase stejný jako předtím, než jsem byla v nemocnici.." ve vzduchu bylo ještě pořád cítit napětí, které nevyprchalo ani po tom, co se odmlčel.

,,Všechno?" zeptal se nevrle. Tím mi chtěl naznačit, abych už konečně vypadla. Proč tohle dělá? Když se snažím, je na mě hnusnej a když na něj křičím, tak taky. Co mám teda dělat, aby se choval normálně?

,,Ne."

,,Kdy konečně pochopíš, že tu nejsi proto, aby jsi se mnou mluvila?" řekl s povrchním podtónem v hlase.

,,Kde je ten Liam, který se mi v nemocnici omlouval?" ignorovala jsem jeho otázku. Bylo vidět, že ho to zaskočilo, ale snažil se to skrýt svou arogancí.

,,Nikdy jsem se Ti neomluvil. To, že se Ti něco zdálo, neznamená, že se to doopravdy stalo." řekl s naprostým klidem.

,,Takže chceš říct, že jsi se mi v nemocnici neomluvil?!" lhal mi přímo do očí. Nesnáším neupřímnost.

,,Ne."

,,Ani trochu Ti to není líto?" zeptala jsem se s nadějí a oči se mi zalily slzami.

,,Ne." řekl bez mrknutí oka.

Po líci mi stekla slaná kapka vody. Momentálně mi bylo úplně jedno, že mi lhal. Jediné co se mi vyrylo do mysli bylo to, že mu to nebylo líto. Že přesto všechno, co se mezi námi stalo, jsem mu byla ukradená.

Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet, i když už bylo pozdě. Vyběhla jsem k sobě do pokoje, zavřela za sebou dveře a lehla si na postel. Slzy stékaly po mém obličeji až na polštář, který byl během chvíle promočený.

Do této chvíle jsem si myslela, že někde hluboko v něm se ukrývají city, které přede všemi skrývá, ale mýlila jsem se. On žádné city nemá. Možná, že měl pravdu. Třeba se mi to v té nemocnici opravdu jen zdálo. Možná to byl jen sen, který jsem si přála, aby se stal skutečností. Pořád nechápu, jak můžu být tak naivní. Po tom všem.

Když už se místností ozývaly pouze tlumené vzlyky, zavřela jsem oči a nechala se unášet další naivní představou, kterou má mysl vytvářela..

Celou noc mě provázely noční můry zahrnující bílé tesáky, rudé oči a krev.

Zprudka jsem se posadila a vydýchávala další zvrhlý sen. Sešla jsem schody do kuchyně. Na barové židli seděla temná postava, popíjející tekutinu ze skleničky. Otevřela jsem lednici a do obličeje mě uhodilo světo. Vyndala jsem si pomerančový džus, nalila ho do sklenice a posadila se naproti němu. Musel na mě být úžasný pohled. Rozmazaná řasenka a stopy po pláči. Bylo mi to jedno. I to, že sedí právě naproti mě a pije krev.

,,To, co jsi slyšela v nemocnici se Ti nezdálo.." zašeptal zničehonic a zvedl se k odchodu. Na poslední chvíli jsem ho chytila za zápěstí a udělala tu největší blbost, co mě v tu chvíli napadla. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a tím si ho přitáhla do objetí. Chvíli jen tak stál, ale nakonec přesunul své dlaně na má záda. Stáli jsme mlčky uprostřed kuchyně a objímali se jako dva pitomci. Byla to chvíle, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Chvíle, kdy mi uprostřed noci přiznal pravdu..

Děkuju moc za votes & comments! :3

Hope u like it! :3