HE'S BACK

19. I go home!

-Je možný, že někomu z Vás nepřišel minulý díl..blbne mi watt, tak se kdyžtak podívejte :))

Co jsem to zase udělala? Frustrovaně jsem si rukama vjela do vlasů. Pohled jsem zaměřila na Liama, který ještě spal. Jak jsem to mohla udělat? Vždyť jsem se zachovala úplně stejně jako ta šlapka..Potichu jsem se oblíkla a vyšla na chodbu. Sešla jsem po schodech a objevila jsem se v klubu, jako včera v noci. I přesto, že bylo ráno, u baru sedělo pár lidí. Upíjeli ze svých sklenic alkohol a o něčem horlivě klábosili. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. A hlavně minulou noc. Nikdy jsem se takhle nechovala a rozhodně jsem s tím nehodlala začínat. Proběhla jsem okolo všech, aby nikdo neměl šanci na mě promluvit. Když jsem otevřela mohutné dveře klubu, do očí mi pronikl paprsek světla. Na mé tváři se ihned objevil úšklebek. Ruku jsem hbitě vymrštila před obličej, abych zmírnila průnik světla do mé tváře. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy viděla slunce. Bylo osvěžující opět vidět všechnu tu krásu za světla.

Rozešla jsem se do nejbližsího parku. Sedla jsem si na lavičku a nasávala vůni přicházejícího podzimu. Zadívala jsem se do korun stromů, jak s nimi vítr zápasí. Když se okolo mě rozvířilo listí, zavřela jsem oči a nechala se unášet šuměním stromů. Byl to tak uvolňující pocit. Už dlouho jsem se necítila tak volná, jako právě teď. A nejlepší na tom bylo, že mě nemohl přepadnout žádný upír, protože byl den. Žádný Liam ani Zayn.

Proč jsem vlastně už od Liama neutekla? Měla jsem tolik příležitostí a ani jednou jsem to neudělala. Copak nemám odvahu? Jsem snad slabá na to, abych ho opustila? Samovolně se mi na tváři objevil úsměv. Na co čekat? Nejsem žádnej slaboch! No, dobře možná jsem, ale utéct od něj? Na to nemůže být nikdo slabý. Vždyť je to tak jednoduchý. Najednou mi přišlo to, že je upír jako výhoda. Nebude mě hledat, když je světlo..

Zvedla jsem se a zamířila pryč z parku. Nejdřív ale musím zjistit, kde jsem.

,,Prosím Vás, můžu se zeptat, co je tohle za město?" zastavila jsem prvního kolemjdoucího.

,,Malibu." odpověděl mi postarší muž. Hlasitě jsem si oddechla. Byla jsem ráda, že nebudu muset cestovat dlouho.

,,A nevíte, kde je hotel Inn?" zeptala jsem se mile.

,,No..asi..5mil odsud." řekl nejistě. Nakonec mi ukázal cestu a já s poděkováním vyrazila. Nevěděla jsem jestli je to správný směr, ale přesto jsem sebejistě šla dál. Byla to sice jen maska, která měla ukrýt tu bojácnou a slabou holku uvnitř mě. Ale když jsem přesvědčila okolí, začínala jsem tomu věřit taky..

Už jsem to chtěla vzdát. Každý paprsek padající na mou kůži byl jako oheň. Připadala jsem si jako zmrzlina, která každým krokem na slunci roztává a ztrácí svou sílu. Unaveně jsem se posadila na lavičku a sledovala silnici. Za zády jsem měla oceán, ve kterém nadšeně surfovali desítky lidí. Přesto, že se léto už ukládalo ke spánku, bylo poměrně teplo. Nebyla jsem na to zvyklá. V Anglii pořád pršelo nebo bylo pod mrakem a u Liama taky žádné horko nebylo..

Zvedla jsem se a zamířila na pláž. Co by se vlastně stalo, kdybych první den tady nešla do parku, ale na pláž? Bylo by vše úplně jinak..Teď už bych byla zpátky v Anglii u babičky. Je zvláštní jak jedno rozhodnutí může vše změnit. Sundala jsem si boty a vstoupila na pláž. Při každém kroku mi zrníčka písku pronikala mezi prsty. Občas jsem se přiblížila k vodě, abych ztlumila pálení vyhřátého písku. Pohled jsem zaměřila na domy okolo pláže. Byly to víceméně vily. Tohle si může dovolit jen opravdu bohatý člověk..

Srdce mi poskočilo při pohledu na budovu, která vypadala jako můj hotel. Rozeběhla jsem se tím směrem. Jednak jsem chtěla vědět, jestli ještě dobře vidím. A taky mě tlačil horký písek, který každou sekundou byl na mých nohách méně snesitelný. Vběhla jsem na recepci a zeptala se na pokoj č.13. Doufala jsem, že mé věci nevyhodili, protože pobyt mi už dávno skončil.