HE'S BACK

24. Confused

Jamie's POV

Před hodinou odvezli mé tělo..Pohled přemístím na své chodidla. Do očí se mi hrnou slzy. Přestávám zcela vidět konečky prstů. Nevěřícně si promnu oči, abych se přesvědčila, že se mi to jen zdá. Když se zcela ztrací mé bosé nohy, začínám panikařit. Nechal mě snad Liam odpojit od přístrojů? To mi přece nemůže udělat. Vždyť já žiju. A jsem přímo tady! Frustrovaně zamířím svými prsty do vlasů a nervózně zatáhám za koněčky. Tohle nemůže být pravda. Já nechi zemřít. Možná nemám nejrůžovější život, ale je ještě spousta věcí, které bych chtěla udělat. S Liamem možná všeho nedosáhnu, ale pořád věřím, že mě jednoho dne nechá jít..

Vím, že to co jsem udělala byla obrovská chyba. Ale z chyb se přece člověk učí, ne? Tak proč já nemám šanci to napravit? Naposledy se opírám o zeď a zadívám se na místo, kde ještě před hodinou leželo mé tělo. Má jediná záchrana je pryč. Přestávám vidět a vše se zahaluje do naprosté a nekončící tmy.

Tohle Ti nikdy neodpustím, Liame..

Liam's POV

"Dík, bro. Máš to u mě." řekl jsem do plastové krabičky se znakem prokouslého jablka a odložil elektroniku do kapsy. Čas utíkal tak pomalu, že jsem měl pocit, že se z minut staly hodiny. Když ze dveří vyšel doktor, vstal jsem ze židle a spěchal za ním. Na poslední chvíli jsem ho zastavil.

"Jak je na tom?" zeptal jsem se.

"V tuto chvíli Vám nemohu podat přesné informace, ale děláme co je v našich silách." odpověděl a posadil si brýle více na nos. Přikývl jsem a sedl si zpět na dřevěnou židli. Rukama jsem si promnul obličej. Byl jsem unavený. Poslední dny nestály za nic. Shánět krev pro mě nikdy nebyl problém, ale s krevní skupinou 0?

-----------------------------

"Pane, tady nemůžete spát." položil mi někdo ruku na rameno a tím mě dostal zpět do reality. Pohled jsem zaměřil na mladou sestřičku, která mě pozorovala ustaraným výrazem.

"Jen..čekám.." řekl jsem tu nejhloupější věc, která mě napadla.

"Na koho?"

"Jamie Dix. Byla na sále."

"Uhm..myslím, že slečna už dávno leží na pokoji." zamyslela se. Vstal jsem a s poděkováním jsem vyrazil k jejímu pokoji. Ležela v posteli, jako když jsem ji viděl naposled. Nebyla už však tak bílá. Měla konečně přirozenou barvu a vypadala jako ta stará Jamie, kterou jsem si přivezl domů. Posadil jsem se vedle ní a zadíval se do jejího obličeje. Opatrně jsem se blížil svou rukou k té její, jako jsem to viděl ve filmech. Když se naše dlaně střetly, vyslalo to do mého těla vlnu vzrušení. Nikdy jsem ji nedržel za ruku. Vlastně jsem nikdy žádnou holku nedržel za ruku..Byl jsem tak zaměstnaný tím nevinným dotykem, že jsem si ani nevšiml, že se Jamie probudila. Když se její prsty jemně pohly, pohled jsem přesunul do její tváře a vzápětí stáhl ruku k tělu a tím přerušil náš kontakt. Najednou jsem nevěděl co říct. Jen jsem pozoroval její kamenou tvář, kterou jsem na jejím obličeji zaznamenal snad poprvé.

"..Tak ja-"

"Děkuju." skočila mi do řeči. Byl jsem překvapený. Čekal jsem, že na mě bude řvát, či nadávat, ale tohle?

"A tvoji omluvu přijímám." pozvedla koutek úst na náznak úsměvu. Tázavě jsem pozvedl obočí a hlouběji se na ni zadíval.

"Vždyť..ty jsi.."

"Slyšela jsem to."

"Ale.." Byl jsem zmatený. Jak mě mohla slyšet, když byla v kómatu? To není možný. Nevěřícně jsem nad svými myšlenkami zakroutil hlavou. Už jsem se nadechoval k další námitce, když se otevřely dveře a do místnosti vešel doktor.

"Vídím, že už jste vzhůru. Zítra budete moct domů. Musíte ale odpočívat. Přítel se o Vás určitě postará." usmál se na nás. Při slovu přítel jsem si všiml, jak s sebou Jamie lehce trhla, ale nechala to být.

Jamie's POV-Flashback

Bloudím tmou, kde není ani hmotná cesta. Pouze černá temnota. Hledám nějaké světlo, které by mě vrátilo zpět do skutečného života. Když se někdo dotkl mé dlaně, donutilo mě to otevřít oči. Spatřila jsem hnědovlasého chlapce, který fascinovaně sledoval dotyk našich rukou. Neznatelně jsem se pohnula a on se mi podíval do očí. Musím přiznat, že mi jeho pohled chyběl. Avšak nebyl stejný. Pozorněji jsem se na něj zadívala. Měl hnědé čočky. Vypadal úplně jako někdo jiný. Jako obyčejný člověk, který přišel na návštěvu do nemocnice..

"..Tak ja-"

"Děkuju." přerušila jsem ho, než stačil říct nějakou blbost, kterou by vše zkazil.

"A tvoji omluvu přijímám." dodala jsem a pousmála se. Načež tázavě pozvedl obočí.

"Vždyť..ty jsi.."

"Slyšela jsem to." byla jsem pevně přesvědčená, že to nebyl jen sen. Že to všechno se doopravdy stalo a já byla zcela při smyslech. I když jiným způsobem..

"Ale.." vypadal docela zmateně. Zamyslel se a já v ten moment věděla, že když se mi omlouval, nebyla to ironie, či přetvářka, ale myslel to vážně..

Otevřely se dveře a do místnosti vešel doktor.

"Vídím, že už jste vzhůru. Zítra budete moct domů. Musíte ale odpočívat. Přítel se o Vás určitě postará." ztuhla jsem, ale nepřestávala se usmívat. Vážně právě řekl přítel? Jakože Liam a já? Má teda zvláštní představu o chození. Vždycky jsem si myslela, že jednou potkám kluka, kterýho budu milovat a budeme spolu šťastně žít až do smrti. Že jednoho dne pro mě přijede princ na bílým koni a udělá ze mě jeho princeznu. Zřejmě jsem se mýlila. I když, mýlit se asi není úplně vhodný slovo. To, co jsem si vysnila, byla totiž jen naivní pohádka, která dnes nepřežívá už ani v představách..

pozn.autorky: Udělala jsem si menší týdenní přestávku od psaní. Neměla jsem moc času a popravdě ani náladu. :/ Proto je taky tenhle díl kratší.. Příští týden se ale pokusím napravit! :D

Anyway..Děkuju moc za votes a komentáře u minulých dílů! Děláte mi nehoráznou radost! :3

and..Hope u like it! :')