HE'S BACK

21. Freedom?

Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla po pokoji. Ucítila jsem na svém pasu dlaň, která si mě k sobě ještě více přitáhla v okamžiku, kdy jsem pozvedla hlavu. Otočila jsem se a hleděla do tváře tomu, o kterém jsem si myslela, že snad nikdy nespí. Zděšeně jsem nadzvedla peřinu, abych zkontrolovala, jestli je všechno oblečení na svém místě. Lehce jsem si oddychla a zahleděla se opět na něj. Měl zavřené oči a klidně oddychoval. Vypadal tak nevinně, že bych ani nevěřila, že mi někdy mohl ublížit. Bylo to podruhé, co jsem ho takhle viděla. Posledně jsem se ale snažila utéct, což jsem dnes v plánu neměla. Stejně by to nemělo smysl. Vlasy měl rozcuchané do všech stran a okolo rtů se mu tvořilo strniště. V tu chvíli jsem si jen přála, ať se neprobudí. Věděla jsem, že jakmile se vzbudí, tenhle okamžik se rozplyne jako sen a zůstane po něm jen krásná vzpomínka. Vzpomínka, kterou si budu pamatovat navždy. Vzpomínka na to, kdy jsme leželi vedle sebe a on nevěděl, že ho pozoruju. Byl to tak neškodný moment, který zmizel přesně ve chvíli, kdy otevřel oči a upřeně se na mě podíval. S úšklebkem stáhl ruku z mého těla a během pár sekund stál ke mě zády natahujíc si tričko. Jen jsem pozorovala místo, kde ještě před pár sekundami ležel a zmateně jsem přesunula pohled na něj. Nevěnoval mi ani letmý pohled a odešel někam do útrob tohoto domu. Zbyla po něm jen odkrytá peřina a odkopnutá holka ležící v jeho posteli..

Divím se, že mě to stále překvapuje. Možná čekám, až se konečně vzpamatuje a bude se ke mě chovat jako k dívce a ne jako k matraci či kusu hadru. Občas přemýšlím nad tím, jestli mě před Zaynem zachránil kvůli mě nebo kvůli tomu, aby si nemusel hledat novou šlapku..Vážně jsem se právě nazvala šlapkou?

Přemístila jsem se do svého pokoje a s myšlenkami někde u něj jsem se převlékla do domácího oblečení. Seběhla jsem schody a namířila si to rovnou do kuchyně. Zarazila jsem se, když můj pohled spočinul na jeho pozadí, které kryl jen tenký kousek látky a na lemu stálo černým písmem Calvin Klein. Nervozně jsem si mezi zuby stiskla spodní ret. Stál ke mě zády a něco se snažil vytvořit na kuchyňské desce. A podle zvuků, které při tom vydával, se mu to nedařilo. Přesunula jsem se k lednici, ze které jsem vyndala mléko a ze skřínky hned vedle, čokoládové lupínky. Posadila jsem se ke stolku v rohu místnosti, ale tak abych měla skvělý výhled na něj. Vypadal u toho celkem vtipně. Chtěla jsem něco říct, ale to by potom přestal. Což jsem si nechtěla nechat ujít. Naštvaně položil nůž na linku a znovu někam odešel. Zajímalo by mě, co ho pořád žere. Přece to nemůže být pořád kvůli mě..Odložila jsem prázdnou misku do myčky a vydala se ho hledat. Zahlédla jsem ho, když odcházel z obýváku.

,,Počkej." křikla jsem na něj potichu a hned sklopila pohled ke svým oprýskaným botaskám. Přestože jsem ho neviděla, jsem věděla, že se na mě otočil a bedlivě mě pozoroval. Nesměle jsem si spojila ruce za zády.

,,J-já.." koktala jsem.

,,Koukej se na mě, když se mnou mluvíš." ozval se celým pokojem jeho pronikavý hlas. Byla jsem dost nervózní. Nechtěla jsem se na něj dívat, jelikož tu stál jen v boxerkách a já bych se nebyla schopna soustředit na nic jiného.

,,J-já nemůžu." dostala jsem ze sebe nakonec. Když jsem ucítila jeho chladný dech ve svých vlasech, přimělo mě to přesunout svůj pohled do jeho očí. Tázavě se na ně zadíval.

,,J-já chtěla jsem.." úplně jsem zapomněla, na co jsem se chtěla zeptat. Jakoby mi došla slova., když byl tak blízko.

,,Co?" zeptal se a pozvedl jedno obočí.

,,Ale nic." špitla jsem a už jsem vycházela schody do svého pokoje. Jeho ruka mě však zastavila. Otočila jsem se zpět na něj. Z čela až k nosu se mu vytvořila vráska od toho jak se mračil a snažil se z mého obličeje vyčíst odpověď.

,,Stejně mi neodpovíš." odvětila jsem, nad čímž jen protočil očima. Nejspíš jeho oblíbená věc. Dělá to totiž poměrně často.

,,Jen jsem se chtěla zeptat co Ti je.." řekla jsem téměř neslyšně a pohled zavrtala do podlahy. Sama jsem nevěděla, proč se na to ptám. Prostě jsem s ním jen chtěla mluvit. Nebaví mě pořád okolo sebe chodit jako kdyby ten druhý neexistoval. Když se jeho obličej změnil a zamyšlený výraz nahradil arogantní, věděla jsem, jak špatný nápad to byl.

,,Co mi je?" zasmál se povýšenecky.

,,Do toho Ti nic neni..Myslíš si, že když Ti jednou něco dovolím, že můžeš všechno? Tak já Ti něco řeknu. Nemůžeš! Pořád seš jen moje potěšení. Hračka, která bude poslouchat! Nikdy nebudeš víc, než to. Snažily se o to děvky před Tebou a stoprocentně budou i ty po Tobě! Tak se laskavě nesnaž. Zapadni do svýho pokoje, kde můžeš akorát čekat až Tě přijdu ohnout!" prudce vydechl, rozhodil rukama a bouchl za sebou dveřmi až jsem nadskočila. Slaná kapka vody se dostala ven z mého oka a já jen mlčky stála a zírala na dveře, které před chvílí za sebou zabouchl. Měl pravdu. Jsem nicka. K čemu na tomto světě vůbec jsem? Mám žít s tím, že rodiče zemřeli nejspíš kvůli mě? Že babičku, která jediná mi na tomto světě zůstala, už asi nikdy neuvidím? Proč žiju, když stejně na co sáhnu, pokazím? A vlastně proč si taky stěžuju? Vždyť já si vlastně můžu vybrat způsob svojí smrti. Být vysáta zaživa krvelačným upírem nebo žít s upírem, který mě stejně jednou zabije..Co je lepší?

Hřbetem ruky jsem setřela část vodopádu, který se mi linul z očí a zašla jsem do svého pokoje. Otevřela jsem kufr s jediným cílem..

Vytáhla jsem peněženku z tajné kapsy a zavřela se v koupelně. Věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale co jiného dělat? Na co čekat? Z přihradky jsem vyndala malou obdélníkovou krabičku, kterou jsem nosila pro každý případ. Jen jsem netušila, že ji někdy budu vážně potřebovat. Rozbalila jsem papír a vyňala z něj tenký plátek stříbřitého kovu. Zadívala jsem se do zrcadla přesně jako včera. Jestli jsem někdy řekla, že jsem na dně, tak nevím jak bych popsala dnešek. Jeden z nejhorších dnů jsem se právě chystala 'zpříjemnit'. Sesunula jsem se podél zdi na ledovou podlahu, své vzlyky nesnažíc se utišit. S třesoucíma se rukama jsem si žiletku přiložila k zápěstí. Nikdy jsem tohle nedělala. Neměla jsem to zapotřebí. I když důvodů by se jistě dost našlo..Pořád jsem seděla a dodávala si odvahu. Nemůžu být přece až tak slabá. Jemně jsem na ten kousek kovu zatlačila a pár kapek krve vystoupilo na povrch. Zřejmě nejsem tak silná na to, abych se dokázala zabít..Čekala jsem, že to bude bolet, ale nic jsem necítila. Jakobych byla prázdná schránka, která čeká až jí odbije poslední minuta života..

Pohyb jsem zopakovala. Tentokrát jsem však zatlačila víc. Upustila jsem žiletku a sledovala proud krve, který najednou začal z rány vystřikovat v pravidelném intervalu. Vše se odehrálo tak rychle, že už si to skoro ani nepamatuji. Poslední co jsem cítila, než se vše ponořilo do naprosté tmy byla šílená bolest, kterou jsem ale nevnímala, protože jedniné co převládalo byl pocit uvolnění a svobody..

pozn.autorky: Děkuju moc za votes a komentáře u minulého dílu. Jinak je to 'trošku' drastický díl..V příštím díle se to vyjasní, kdyby to někdo nechápal. So keep calm!+.+

Hope u like it *-*