MALLORY SAYS HAPPY BIRTHDAY | kth ✔

47

Mallory se nakonec odhodlala vylézt z postele.

"Dáš si něco?" zeptala se Jimina, když si v kuchyni, kam ji následoval, začala připravovat čaj.

"To samé co ty."

Pro Mallory bylo těžké s Jiminem mluvit. Bylo mezi nimi tolik nevysloveného, nevyřešeného. Tehdy jí zachránil život. Byl to on, kdo přišel včas, a kdyby se tak nestalo, už by tu dnes nebyla. Dlužila mu jako nikomu jinému, jen v době, kdy přišla zpátky k sobě, kdy se dávala dohromady, uzdravovala se, slova díků v sobě nenacházela, když úplně to poslední, co si přála, bylo dýchat. Jimin byl u ní prakticky každý den, snažil se s ní komunikovat, dostat z ní alespoň něco, ale... pak to vzdal. Nevyčítala mu to. 

"Je zvláštní, jak jsme k sobě zase přišli," poznamenal Jimin. Nejspíš se mu hlavou honily podobné myšlenky jako Mallory.

"To tedy," uznala. 

"Možná by jsi byla radši, kdyby tomu tak nebylo."

"Tak to není," ujistila ho. "Jen... je prostě divný s tebou takhle mluvit, být v jedné místnosti. Promiň, nevysvětluj si to nijak zle, ale pro mě to není jednoduché."

"Alespoň jsi upřímná. Asi bych za tebou taky jen tak nepřišel. Ale jak jsem řekl, jsem tady kvůli Taehyungovi."

"Je vidět, že jsi dobrý kamarád."

"Poslyš, já nevím, co jste si řekli a neřekli, ale Taehyung má taky své problémy a je jich dost. Věřím, že ty to pochopíš, jsem si tím jistý, no i tak, bylo by dobré, kdyby jsi to brala v potaz."

"Já mu nechci ublížit," ujistila ho okamžitě.

"V tom případě se podle toho chovej."

Ano. To, že Taehyunga ignorovala, od ní nebylo vůbec fér. Ale taky potřebovala čas, aby si mohla všechno promyslet. Sice si zatím nijak nepomohla, nic si neujasnila, ale nechtěla jednat unáhleně.

"Jo, já se mu ozvu. Ještě dnes."

"Dobře. Beru tě za slovo."