49

42 12 0

od melodramatic_fool_

od melodramatic_fool_

"Vyděsil jsem tě?"

"Ne, spíš zmátl," přiznala. "Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Hlavně jsi dost pil a taky... vždyť víš, to před tím. Jak jsem mohla vědět, že ti mě není třeba jen líto?"

"Ty jsi trubka."

"Pěkně děkuju."

"Ne, vážně. Jak tě to mohlo napadnout? Myslíš, že bych tě líbal z lítosti? Navíc, ta pusa nebyla zrovna ideální, nic, čím bych se chtěl prezentovat. Bylo by hodně smutný, kdyby měla být z lítosti."

"Co já vím," zamumlala.

"Mám tě o tom snad přesvědčit? O tom, že nebyla z lítosti? Neříkej dvakrát."

"Brzdi." Zasmála se.

"Tak neříkej takové hlouposti. Všechno, co jsem ten večer řekl a co jsem udělal, jsem myslel vážně a lítost, nebo cokoli jiného v tom nehrálo vůbec žádnou roli."

"Dobře tedy."

"No a... Když už jsme u té upřímnosti, měli bychom si asi taky promluvit i o jiných věcech," říkal opatrně a Mallory nemusela příliš přemýšlet, aby věděla, na co naráží.

"Stejně už víš, co se stalo."

"Ale chtěl bych to slyšet od tebe. Samozřejmě jedině za předpokladu, že jsi s tím v pohodě. Nutit tě k tomu totiž opravdu nechci."

"Já vím, že ne," ujistila ho. "Jen o tom nejsem zvyklá mluvit. Tedy, nemluvím o tom vlastně vůbec. Sama se na to snažím nemyslet. Řekni ale, můžu ti doopravdy věřit?"

"Jasně, že můžeš. Jestli ti to pomůže, nebo se přede mnou alespoň budeš cítit víc jistě, víc v pohodě, můžu karty vyložit na stůl první já."

"Vždyť přece vím o tvém astma," nechápala.

"Kéž by to bylo jen to."