MALLORY SAYS HAPPY BIRTHDAY | kth ✔

5

Několik dní po tom incidentu jej neviděla. A ač si to nechtěla přiznat, poměrně ji to znervózňovalo. Do doby, než se jí to rozleželo v hlavě, si ani nepomyslela, že by ještě někdy mohla cítit upřímnou starost o někoho druhého. Možná, že to ale bylo především tím, že tomu byla svědkem. 

Viděla jeho zoufalost, paniku a taky strach. 

Jistě, že ji to svým způsobem rozhodilo.

"Mallory, je to již čtrnáct dní, a ty jsi si stále nenašla žádnou zájmovou aktivitu."

"A je to vážně tak důležité? Nemám prostě nic, co by mě bavilo a dělat něco z donucení taky nehodlám. Jen kvůli tomu, abych splnila to, co ode mě druzí požadují. To fakt ne."

"Já ti rozumím, ale tady nejde jen o to, abys splnila něčí požadavky. Jde o tebe. Ber to jako možnost poznat nové lidi, jako možnost dostat se do nového prostředí, kde ti třeba nakonec bude dobře a ráda se tam budeš vracet a taky trávit čas. Mít jednoduše něco, co tvé myšlenky odvede nějakým jiným směrem a odreaguješ se. A když k tomu budeš mít pár přátel, tím lépe, ne? Necítíš se snad osamělá?"

"Ne, nevadí mi být sama. Mám samotu ráda."

"Jenže samota a osamění jsou dvě zcela odlišné věci."

"I tak nepotřebuju žádné místo, kde bych se mohla odreagovat. Co to je vůbec za hloupost? A kamarádi?" Pozvedla obočí. "Prosím vás..."

"A možná to je ten kámen úrazu. Byla jsi sama. A neměla nikoho. Nikoho, na koho by ses mohla obrátit, nikoho, kdo by ti pomohl, když jsi to potřebovala. Nepřemýšlíš nad tím někdy?"

"O co se teď snažíte?" zamumlala. Protože o tom, co se stalo na její narozeniny, mluvit odmítala.

"O pomoc."

"Nechtěla bych být na vašem místě."