Internát

28. část

Agness

V pokoji nikdo nebyl. Naštěstí.

Tak nějak jsem očekávala další slovní potyčku s Villainovou a trest, který by následoval. Nyní jsem si už uvědomovala, že jsem na ni neměla být tak drzá. Ano, nařkla mě ze spousty věcí neprávem, ale já jí to měla v klidu vysvětlit a ne jen tak odejít. Vztek mě opustil stejně rychle jako horká pára hrnec po sejmutí pokličky.

Zazvonilo a já si uvědomila, že je čas k obědu. I když mě překvapilo, že i v sobotu je den rozdělený na čtyřiceti pěti minutové úseky. Bezva otče, pomyslela jsem si trpce, asi jsi mi o téhle škole neřekl všechno.

Sešla jsem do jídelny a hledala očima Elizabeth. Ale místo toho mi padl zrak na Marca, sedícího u prvního stolu ode dveří, zamyšleně se dívajícího do země.

Posadila jsem se k němu. Ani nevzhlédl.

,,Marco?" Poklepala jsem mu na rameno. Nahnula jsem se tak, aby mě nemohl dál ignorovat. ,,Je ti něco?" neodpustila jsem si, když jsem se setkala s jeho zamlženým pohledem.

,,To jen ta noha," poznamenal. ,,Nic to není." ,,To bych neřekla. A navíc za to můžu já."

Popadl mě za ramena. ,,Tvoje vina to není. Ale jsi obklopená podivnými záležitostmi."

Vyhnula jsem se jeho pohledu. ,,Tak, co měl znamenat ten tvůj výbuch?"

,,Víš, sice jsi mě zachránil, ale všechno ti říkat nemusím!" Už už jsem se chystala zvednout, ale stáhl mě zpět na židli, na kterou jsem se během našeho rozhovoru posadila. Upřel na mě omluvný pohled. Využila jsem toho a rozhodla se na něj sama zatlačit v jiné věci. ,,Dozvím se konečně, proč jste mě sledovali?"

Pustil mě a zadíval se do dáli. ,,My nesledovali tebe." Čekala jsem, až mi to objasní, ale nestalo se tak. ,,Koho teda?" ,,Já nevím. Tohle mi řekl Mattew, když jsem ho dohonil. Viděl jsem, jak se plíží přes školní pozemky a tak jsem šel za ním."

,,Ty jsi mi ale dobrodruh," pokusila jsem se nadlehčit situaci a kupodivu to zafungovalo. ,,Nečekal jsem, že se to vyvine takhle." Chytil mě za ruku. Jemně jsem mu ji vyvlékla. ,,Hm, poslyš..." začala jsem, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Jenže jeho výraz se změnil na ostražitý a já znervózněla. Proč se jen dnes všichni tváří a chovají tak divně?!

,,No nic, jdu si pro oběd," prohodila jsem směrem k němu, ale jeho pozornost už jsem stejně neměla. Opět hleděl do neznáma a jeho výraz byl nečitelný.

*

,,Nevíš, co to s Marcem je?" zeptala jsem se Eli, když jsem dojedla rajskou polévku a chystala se vrhnout na palačinky s čokoládovou polevou. ,,Nějak se nedokáže soustředit..."

,,Nebude to tím, že má prošpikovanou nohu?" Zpoza pevně semknutých rtů mi uniklo ponuré uchechtnutí. ,,Možná."

Trápit mě to nepřestalo, ale už jsem se v tom dál nešťourala. A Eli asi vycítila mou špatnou náladu, protože se mě na nic neptala, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Zcela jsem se zabrala do konzumace svého oblíbeného jídla a vytěsnila jsem vše, co se kolem mě dělo.

*

Sobotní odpoledne se nesnesitelně vleklo. Odpolední kroužky ještě nebyly otevřené a tak jsem prostě seděla s knihou v klíně na parapetu. Ovšem písmenka mi plavala před očima a tak jsem stejně jen zírala z okna.

Pak někdo zaťukal na dveře, a protože jsem neměla náladu na společnost, jen jsem se zaposlouchala, ale zůstala bez hnutí. Po chvíli se ozvalo ťukání znovu a vzápětí se dveře otevřely.

,,Po škole putují historky o tom, co se stalo," řekl Damon a došel až ke mně. ,,Věděl jsem, že tu jsi - od Eli," zašeptal.

,,A ty jim věříš?" optala jsem se a hodila po něm postranním pohledem. Posadil se proti mě a když jsem na něj konečně pohlédla, tak mi položil ruku na koleno. ,,Ať už se říká cokoliv, tak tomu nevěnuju pozornost," řekl. ,,Chtěl jsem počkat na vhodnou chvíli, abych tě zastihl, až budeš o samotě a chvíli tu s tebou pobyl. Bál jsem se o tebe."

Usmála jsem se na něj. ,,Jsi dnes jediný člověk, co nechce nic vyzvídat." V očích se mu objevila špatně skrývaná zvědavost, ale zamrkal a byla ta tam. Zasunutá pod vrstvou hřejivého úsměvu, odraženého od jeho rtů.

A já udělala něco, co nečekal ani jeden z nás. Naklonila jsem se a přitiskla svá ústa na jeho tvář ve spontánním polibku. Když jsem se odtáhla, spatřila jsem, jak se mu úsměv rozšiřuje a oči mu jen září. Bouchly dveře.

Trhla jsem sebou a šla se honem podívat, co se děje. Vyhlédla jsem na chodbu, ale nikdo tam nebyl. Zaposlouchala jsem se a zaslechla šoupavý zvuk. Ale když jsem potřásla hlavou, tak byl pryč.

*

Od toho okamžiku se mezi mnou a Damonem něco změnilo. Když odcházel z pokoje, doprovázela jsem ho pohledem. U dveří se zastavil, vrhl na mě poslední pohled a - sáhl si na tvář v místě, kam jsem mu dala pusu. Plaše sklopil oči, zamumlal slova na rozloučenou a už byl pryč.

Ještě pět minut poté, co opustil místnost, jsem se za ním dívala - dívala se na zavřené dveře a v hlavě měla prázdno. Opřela jsem se zády o chladivé sklo okna a zaklonila jsem hlavu. Se zavřenýma očima jsem si ten okamžik procházela stále znova a znova. Ale ani poté, co se slunce sklonilo k obzoru, jsem nebyla o nic moudřejší.

A pak se vrátila Eli a já se okamžitě donutila vystřízlivět. Nechtěla jsem ji zatahovat ještě i do tohoto dramatu.

Vyptala jsem se jí, co dělala, a z ní vylezlo, že se byla projít k nádraží. Ovšem ani neušla pár metrů, když potkala Maxona a dala se s ním do řeči. Sice mi neprozradila, v čem spočívalo jádro konverzace, ale z její obličejové mimiky jsem poznala, že to bylo velice podnětné. Pousmála jsem se a ona po mně střelila vědoucím pohledem, který jako by říkal, abych to nechala plavat.

A já se s ní po tom uplynulém šoku, který jsem jí způsobila, nechtěla hádat. S pokrčením ramen jsem si opět sedla na parapet. ,,Ty nepůjdeš na večeři?" zeptala se zklamaně. Obrátila jsem se na ni a spatřila starost v jejích očích. Jenže já nestála o to, aby se o mě někdo staral. Už ne. V tomhle ohledu jsem měla ze srdce kus ledu.

A tak jsem zavrtěla hlavou a lehce se usmála. ,,Užij si to," dodala jsem vlažně, ale samotné mi to znělo velice chabě. ,,Nechám ti tu tohle," položila přede mě džus, pudink a jablko. ,,Ze včerejška. Kdybys měla hlad, víš," pípla a odešla.

A poprvé od matčina pohřbu jsem nechala slzy volně kanout po svých tvářích. Zaměřila jsem se na vzdálené hory, ponořené ve stínech. Za chvíli už jsem ani nevnímala štiplavou vlhkost slz smáčejících mé tričko. Postupně jsem se nakláněla blíže a blíže ke sklu, snažíc se proniknout skrz něj ven, nechat se pohltit stinným klínem zubatého pohoří. Ještě předtím, než se mé čelo dotklo chladivého povrchu, jsem upadla do neklidné dřímoty.

*

Ve svém snu jsem se ocitla ve ztemnělém borovém lese. Utíkala jsem po nevyznačené cestě, pronásledována neznámým nebezpečím, které jsem za sebou pouze tušila. Ohlédla jsem se a spatřila obrovský tesák, který mi už už měl propíchnout hrdlo.

Trhnutím jsem se probudila, celá mokrá. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem. Přitiskla jsem se co nejblíže k oknu, abych nespadla z parapetu.

Na zemi, v kaluži stříbřitého měsíčního svitu, jsem zahlédla svou siluetu. Znepokojeně jsem se ohlédla, ale za mnou prozařoval oblohu pouze měsíc v úplňku, ten největší jaký jsem kdy viděla. Očarovaně jsem se na něj zahleděla.

A ten pohled konečně dokázal zklidnit mé zplašené srdce.

Dopotácela jsem se do postele a jakmile se má hlava dotkla polštáře, usnula jsem, díkybohu bezesným, spánkem.

LillyandElle