Internát

9. část

Agness

Hned na začátku hodiny poslal Branson Bena, menšího a trochu obtloustlejšího týpka s kšticí dlouhých mastných vlasů, aby doběhl do sekretariátu pro nové křídy, jelikož došly. A když se již zmíněný vracel, došlo k nehodě. Ben procházel kolem skříně s umělecky vypadajícími vázami a náhodou se otřel rukávem o jednu z nich, která se začala viklat a nakonec spadla na zem. Roztříštila se na milióny prťavých střípků, které vytvořily na podlaze prazvláštní mozaiku.

Všichni zalapali po dechu a sledovali reakci pana učitele. Ten se otočil za hlukem a byl v obličeji rudější než červená řepa. Když zjistil, co se stalo a kdo to způsobil, tak jeho obličej nabral nachovou barvu a hrozilo, že brzy vybuchne. Někdo vykřikl: ,,Granááát! K zemi!" A všichni jsme se vrhli na zem a přikryli si hlavu rukama.

Po chvíli jsem zvedla hlavu a uviděla pana učitele, jak s rukama zaťatýma v pěst stojí napjatě jako tětiva luku a marně se snaží vyhrát boj nad vztekem. Očividně se mu to ale nepodařilo, protože mu naběhla žíla na krku a začala pulzovat. Zařval: ,,Do lavic! Už nechte těch šaškáren nebo budete úplně všichni po škole!" A pak ztěžka dosedl za katedru a prudce dýchal, snažíc se uklidnit.

Když jsme se všichni usadili zpět do svých lavic, tak už vypadal skoro normálně. ,,To byla vzácná váza z Číny! Nejstarší dochovaná!" Ben chudák ještě pořád stál jako přimrazený nad rozbitou vázou a teď se honem sehnul a začal sbírat střepy z podlahy.

,,Nechte to!" Zahřímal Branson a povzdychl si. ,,Vraťte se do své lavice, ať už se jmenujete, jak chcete. A snažte se cestou nezpůsobit větší škodu než dosud."

Na konci hodiny nám došlo, že nás asi odteď nebude mít moc v lásce. Celou hodinu byl velmi naštvaný, ale nedal Benovi kupodivu žádný trest. Ale za celou dobu ho ani jedinkrát nevyvolal a vyhýbal se očnímu kontaktu s ním. Myslím, že to Benovi až tak moc nevadilo, jelikož se snažil dělat, jako že neexistuje.

A když jsme si balili věci do tašek, tak nám Branson každému stál za zadkem a kontroloval, jestli neděláme něco, co by mohlo ohrozit zbytek vybavení ve výtvarném ateliéru.

Ještě než jsme stihli všichni odejít, tak se ozvalo hrozné zadunění. Všichni jsme se příšerně lekli, že někdo z nás zase něco shodil. Pan učitel si jen povzdychl a schoval si obličej do dlaní. Pak jsme ho uslyšeli říkat: ,,Říkal jsem řediteli na učitelské radě, že nechci, aby měl Clearson hodiny po mně! A taky aby nepoužívali medicimbaly!"

Pak si všiml, že jsme ještě pořád tam a že jsme byli svědky toho, když si stěžoval na jiného učitele a ukázal na nás prstem. ,,Vy jste ještě pořád tady? To chcete nějaký trest nebo co?" Zeptal se otráveně. Všichni jsme sborově zavrtěli hlavami.

Mezi dveřmi jsem se otočila a zaslechla ještě, jak Branson říká: ,,Jakého idiota napadlo dát ateliér pod tělocvičnu?"

Potichu jsme se s Elisabeth, která se ke mně přidružila na chodbě, rozhihňaly. A šly za našimi spolužáky na další hodinu.

Výtvarkáři bývají nejvíce nerudní, nemyslíte?
Ale kdo by nebyl, když se rozbila tak krásná váza.....

Jinak....Vydáváme každý týden, jak bylo slíbeno a doufáme, že se kapitoly líbí.

LillyandElle