Internát

30. část

Agness

V neděli ráno jsme dostali rozhlasem zprávu, že se má naše třída dostavit na tu velkou travnatou plochu pod školou. Prý tam podstoupíme něco jako otužovací lekce.

Oteplilo se natolik, že se Clearson rozhodl pro venkovní lekci tělesné výchovy. Všichni jsme se nabalili a připravili se na lezavý chlad, který námi prostoupil, jen co jsme prošli dveřmi. A to byl jeden z nejteplejších dní vůbec.

Došli jsme na velkou louku u školy, zřejmě pravidelně sekanou naším školníkem. Někdo v davu kýchl a hned na to se šel vymluvit na alergii na luční trávu. Ovšem to Clearson neakceptoval a tak ten dotyčný (myslím, že to byl George) musel zůstat s námi, chtěj nechtěj. Já se na tu stejnou slabost ani nesnažila upozornit.

Nejdříve jsme se rozcvičili, pokusili se rozhýbat své ztuhlé údy. S Elisabeth jsme po cestě vzpomínaly na náš první lapri mezi zdmi internátu. Smály jsme se tak, že jsme z toho dostaly škytavku a vysloužily si nerudné pohledy Clearsona a zamyšlené Mattewovy.

Pak nás už poněkud dopálený tělocvikář rozdělil do dvou týmů. V jednom byli jen kluci a ve druhém jen holky. Pak nám ještě v každém týmu přidělil čísla a poručil nám, abychom je s druhým týmem nesdíleli.

Odstoupil o pár kroků od nás a dal se do čtení čísel. Měla jsem číslo sedm a Elisabeth číslo pět. Doufala jsem, že ani jedna z nás nebude s někým, kdo není moc dobrý ve sportu. Nejradši bychom se obě ulily, dělaly, že nás bolí hlava nebo něco takového, ale věděly jsme, že by to Clearson nespolkl. Tak nám nezbývalo nic jiného, než ponechat náš osud v nejistých rukou Xavera Clearsona.

,,Jedna a.....," zakřičel Clearson a tu chvíli napětí si velice užíval, ,,patnáct," dopověděl, když už jsme si mysleli, že na nás zapomněl. Mellisa, dívka, se kterou jsme se neměly moc v lásce, zatnula pěsti a s nakrčeným čelem a zuřivým výrazem se vydala k Rafeovi, který se na ni už zpovzdálí usmíval a ukazoval jí palce nahoru. Zřejmě ji to velice štvalo a on si to moc dobře uvědomoval.

,,Dva a...," zopakoval Clearson. Všichni jsme se na něj otráveně podívali. ,,A třináct," řekl s úsměvem od ucha k uchu. Drobná blondýnka Pearl přicupitala k Haleovi a když se postavila vedle něj, tak vypadali jako obr a trpaslík.

Takhle to probíhalo dál, dokud se neozvalo: ,,Pět a..." s Eli jsme obě zadržely dech. ,,Dvacet," dokončil náš tělocvikář. Úlevně jsem si povzdychla a zjistila jsem, že k mé kamarádce nemíří nikdo jiný než Alex.

Clearson ještě přidělil k Sheile Lukase a pak se ozvalo: ,,Sedm a..." Měla jsem nervy napnuté k prasknutí. ,,Dvacet jedna," dopověděl Clearson a škodolibě se usmál do svého bloku. Asi už ho spravili o naší vzájemné averzi.

Od mužského družstva se oddělilo číslo dvacet jedna a já věděla, že tohle nemohla být náhoda. Byl to Mattew.

Došli jsme k sobě a já se na něj křečovitě usmála. On si jen nenuceně založil paže na hrudníku a předstíral, že si mého rozpoložení nevšiml.

Po dvaceti minutách běhání do kola jsem byla úplně zpocená. Měli jsme běhat štafetu ve dvou a my s Mattewem jsme na sebe za celou dobu nepromluvili. Pak ale nastalo naše poslední kolo a Mattew si už ke mně nabíhal, aby si ode mě převzal kolík, když mi moje svaly na nohou vypověděly službu. V pádu jsem ho srazila a ve vzduchu jsem se ještě rychle stačila přetočit, aby ten náraz byl utlumený mými a ne jeho zády.

Přistál na mě a vyrazil mi dech. Nikdo si nás zatím ani nevšiml. ,,Dusím se," zalapala jsem po dechu. ,,Slez ze mě." On se jen malinko odtáhl, aby mě neudusil a pak přiblížil svůj obličej k mému. ,,Tak jaké to je, být bezmocná?" zeptal se se smíchem v hlase. Než jsem stačila cokoliv namítnout nebo se jen odtáhnout, tak se ke mně sklonil a políbil mě. Vychutnával si to, obzvlášť proto, že jsem neměla šanci na útěk. Snažila jsem se mu vytrhnout, škubala mu za vlasy, ale jen se mým chabým pokusům zasmál. Pak se odtáhl a já koutkem oka zahlédla pohyb nedaleko nás.

Oba jsme se otočili tím směrem a zjistili jsme, že k nám kulhá Marco, ruce zaťaté v pěst a v obličeji zlost. Berle nechal daleko za sebou a mě v tu chvíli přepadla chvilková zlost jak na sebe, tak i na něj. Na sebe jsem se zlobila za to, že jsem dopustila, aby se mu něco takového stalo. A má zlost na něj spočívala v tom, že nehledě na následky si to k nám mašíroval s nohou v dlaze - sotva se pohyboval a stejně se hnal vstříc potížím jen aby mě z nich dostal.

,,Koukej ji pustit!" zařval a vrhl se na Mattewa. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo, abych se co nejrychleji dostala zpod Mattewa. Ale nestihla jsem to a tím jsem se ocitla ve středu rvačky.

Mattew nestihl dost rychle zareagovat, protože byl v šoku a tak schytal hned první Marcovu ránu do nosu, ve kterém mu zlověstně luplo. Okamžitě se za něj chytil, ale určitě ho ten výpad probral, protože se nenechal Marcem zahanbit a okamžitě mu podrazil nohy, až se dotyčný svalil na zem. Zaječela jsem. Takhle mu Mattew vážně ublíží!

Tou dobou se už začínali sbíhat ostatní studenti, které chaos přilákal blíž, a dokonce ani Clearson toho nebyl ušetřen. Rázoval směrem k nám, v obličeji stopy nejvyššího možného pobouření.

Chvíli jsem nedávala pozor a už jsem za to zaplatila. Marco se nějak dokázal vyškrábat na nohy a opět se do sebe pustili. Pak Mattew strhl Marca na zem a přistáli na mě. "Uf," vyrazila jsem ze sebe, jak mi veškerý dech z plic rázem vyšuměl ven. Ale oni jako kdyby si toho vůbec nevšimli - pokračovali dál ve svém neopodstatněném zápase.

"Kluci, tak dost," pokusila jsem se je od sebe odtrhnout, když jsem konečně přestala sípat a lapat po vzduchu, ale jen jsem schytala další ránu do břicha. Měla jsem jich tak akorát plné zuby.

Doběhla jsem ke Clearsonovi, který stál jen pár metrů od nás a asi se rozhodoval, jaké mučení bude v tomto případě nejvhodnější, s rukou přitisknutou k zuboženému břichu.

"Pane učiteli," vyhrkla jsem naléhavě a možná trochu opovážlivě ho popadla za ruku a vlekla ho k těm dvěma. "Udělejte s tím něco," prosila jsem ho a vhodila ho do vřavy, ať se stará.

Poté jsem na nic nečekala, čapla omráčenou Elisabeth, s údivem přihlížející, a táhla ji za sebou směrem ke škole.

"Co to...?"

Ale nenechala jsem ji domluvit a ona brzy začala supět námahou, jak jsme skoro utíkaly.

Za sebou jsem zaslechla Clearsonův křik a tak jsem věděla, že je ta krátká epizoda zřejmě u konce. Jen jsem doufala, že z toho porušení učitelova osobního prostoru nebudu mít malér i já. 

Když už jsme byly skoro  školy, ohlédla jsem se. Přes celé školní pozemky jsem viděla, jak Clearson odvádí Mattewa i Marca za ucho. Marca u toho podpírala Lydia. A on se tomu ani nebránil. 

Sevřely se mi útroby. Do této chvíle jsem Marcovy projevy náklonnosti odmítala. Ani mě nenapadlo, že k němu doopravdy něco cítím.

Dokud jsem ho neviděla s jinou. 

LillyandElle