Internát

21. část

Agness
Uslyšela jsem zaťukání. Ohlédla jsem se na budík na nočním stolku a s překvapením zjistila, že už je půl dvanácté. Zvedla jsem se a vydala se ke dveřím, kterými zatím vešla Elisabeth a zůstala vyjeveně zírat.
,,Tohle je Damon." ,,Chodíš k nám do třídy, viď?" ujistila se Eli s hranou nerozhodností. Damon se zvedl a zavřel sešit. ,,Ano," přisvědčil. ,,No, já už asi půjdu," dodal honem a prošel kolem mě. Ve dveřích se ještě zastavil a otočil se. ,,Děkuju, Ag, hm, myslím za to, že jsi mi dala opsat ty zápisky." Mile jsem se na něj usmála. ,,Udělala jsem to ráda, Dayi," řekla jsem popravdě a zároveň mu dala přezdívku, nad kterou jen pozdvihl obočí, ale nic neřekl. ,,Jen jsem ti oplatila tvůj předchozí dobrý skutek." Pak jsme se rozloučili a Damon odešel.
,,Tak," založila si Eli ruce na hrudi a vyčkávavě se na mě podívala. ,,Co tohle mělo znamenat? A jak jsi mu to řekla? Dayi?" ,,No, myslím, že se z nás stanou kamarádi a správní přátelé si dávají přezdívky," prohlásila jsem a pokrčila rameny. ,,A ještě než se zeptáš, narazila jsem na něj, když jsem si četla v atriu. Potřeboval si ode mě opsat ekologickou výchovu z prvního dne, nic víc."
Elizabeth se uchechtla. ,,No jasně. A co byl ten dobrý skutek, který jsi mu splácela?" zajímala se.  ,,No jo," plácla jsem se do čela, ,,já ti o tom neřekla." Nasadila šibalský úsměv. ,,Už se začínám bát." ,,K tomu není sebemenší důvod," dodala jsem možná až příliš rychle.
,,První den školy mi někdo dal do tašky taky papírek, ale nebylo na něm srdíčko. To bylo na papírku na dveřích až dneska. Ale o tom až později," dodala jsem, když jsem viděla, že Elisabeth otevírá pusu.  ,,Byly na něm zápisky z první hodiny s Adrianem." ,,Ano, vím, říkalas, že sis to nestihla zapsat. Ale nikomu jinému jsi to neřekla, pokud vím," opáčila. ,,Špehoval nás," přiznala jsem a Eli nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Ovšem už je to odpuštěno, jak vidím," usmála se na mě. ,,Ano." ,,No, z toho, co jsem viděla, můžu říct, že je to milý kluk."
Usmály jsme se na sebe. Ale má kamarádka nedokázala skrýt pronikavý pohled svých čokoládových očí, jenž na mě upřela zpoza řas.
,, A ten papírek se srdíčkem na dveřích?" zajímala se dál Eli. ,,To je záhada," poznamenala jsem a pokrčila rameny. ,,Kam zmizel?" chtěla vědět moje kamrádka  rozhlížela se po pokji, jako kdybych ho někam schovala. ,,V koši," opáčila jsem s pokrčením ramen.

Eli se sehnula a z koše ho vyndala. ,,Tys ho zmuchlala!" postěžovala si s přehnaným pohoršením. ,,Chudák náš zamilovaný umělec!" Vyprskla jsem smíchy.

,,Určitě je to jen žert," mávla jsem rukou. ,,A nebo taky ne," zašeptala Eli a otočila papírek srdíčkem ke mně. ,,Já ten rukopis znám. Patří Mattewovi." ,,O to více důvodů předpokládat, že jde jen o nevkusný vtip." Sebrala jsem jí ho z ruky a uložila zpět do koše, kam taky patřil.

Po obědě jsme usoudily, že není lepšího způsobu jak využít volného dne, než se projít po školních pozemcích. Udělalo se relativně hezky - tedy, bylo tepleji, to ano, ale foukal studený vítr, který ovšem nedokázal rozehnat mlhy, držící se při zemi. 

To, co jsme měly na sobě, nemohlo být považováno za teplé ani s nejlepší vůlí, ale jelikož jsme si nic lepšího s sebou nepřivezly, tak jsme daly zavděk i tenkými prošívanými bundami. S rukama v kapsách jsme kráčely těsně vedle sebe, ve snaze odolat prudkým poryvům větru. 

Na pozemcích kolem Internátu byly ještě dvě samostatné školní budovy. V první z nich - té blíže škole samotné - se nacházel ateliér a nad ním tělocvična. Při pohledu na ni jsem si vzpomněla na Bransonův záchvat vzteku a zimomřivě se usmála.

Druhá budova v sobě ukrývala bazén, vybudovaný v interiérech někdejšího kostela. Zatím jsme neměly příležitost se tam podívat, ale dnes odpoledne měl být zveřejněn seznam mimoškolních aktivit, které jsme mohli provozovat o dnech volna nebo školních odpoledních.  A mezi nimi bylo mnoho rozmanitých a pro nás velice exotických aktivit. Nejen plavání v tom neobvyklém bazénu, ale také lukostřelba, šerm, a bůh ví co ještě.

Než jsme obešly pozemky podél hranic s lesem, tak se začaly prodlužovat stíny. Slunce, ať už bylo jakkoli slabé a málo hřálo, se k naší nelibosti začalo vytrácet za obzor.

,,Měly bychom si pospíšit," procedila jsem skrz chladem pevně sevřené zuby směrem k Eli, která jen přikývla, nechtíc se vyčerpávat jediným slovem.

Na cestě k mohutnému školnímu hradu, tyčícímu se nad námi jako velký drak, jsme minuly malou chaloupku na okraji lesa. V oknech se svítilo a z komína stoupal dým. Ten obraz vypadal natolik utěšeně a mně byla taková zima, že jsem se rozhodla zaklepat. 

,,Neblázni," zachraptěla Eli s hlasivkami poznamenanými nadcházejícím mrazivým večerem. ,,Vždyť tam může bydlet kdokoliv!" ,,To mi je teď jedno," odsekla jsem. ,,Chceš radši zmrznout?" Chvíli se na mě dívala a pak si pouze povzdychla. ,,Tak do toho," vzdala to.

Tak jsem tedy zabušila na dveře.

,,Moment," ozvalo se z útrob chaloupky a půl minuty na to se ve dveřích ukázala povědomá postava. ,,Copak si..." začal muž, ale pak si mě prohlédl pozorněji. ,,To jste vy!" řekli jsme s kočím unisono. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali a pak ustoupil stranou a pokynul nám, abychom vešli. 

Když za námi zapadly dveře, tak jsem se zachvěla tím nenadálým přívalem tepla. 

,,Tak tady bydlíte?" zeptala jsem kočího, opírajícího se o krbovou římsu a zamyšleně na mě hledícího. Krátce přikývl. 

Elizabeth si za mými zády odkašlala. ,,Ag, kdo je tohle?" 

,,Prosím za pominutí," prohlásil kočí. ,,Pracuji pro ředitele Internátu. Jsem jeden z kočích. První den jsem vezl tady slečnu od vlaku." ,,Jak se jmenujete?" zeptala se má kamarádka na to, na co jsem se chtěla zeptat také. ,,Mohu se zeptat, co tu děláte?" zeptal se místo toho a tak se vyhnul odpovědi.

,,Chtěly jsme se jen na chvíli zahřát," vysvětlila jsem mu. ,,Tak si sedněte na chvíli tady ke krbu," nabídl nám a rychle přesunul dvě židle od stolu k přátelsky plápolajícímu ohni. ,,Prosím."

Chvíli jsme váhaly, ale pak zvítězila touha dostat se k ohni blíže a my podlehly. Sedly jsme si a natáhly ruce směrem k sálajícím plamenům.

Následujících deset minut nikdo z nás nic neříkal. Když už jsem si myslela, že to ticho nevydržím, tak se kočí nabídl, že nás doprovodí ke škole. ,,Ne, ne, jste moc laskav," odmítla jsem to vzápětí a rychle se zvedla. ,,Už půjdeme," prohodila jsem k nikomu konkrétnímu a táhla Elizabeth ke dveřím. 

,,Jste si jista, že nechcete, abych vás doprovodil?" ujišťoval se kočí a v očích se mu zableskly obavy. ,,To je v pořádku," ujistila jsem ho a nasadila si kapuci. Otevřela jsem dveře a vyšla do šedého podvečerního oparu s Elizabeth v zádech. 

Po pár krocích jsem se ohlédla a zjistila, že se za námi stále ještě dívá, opíraje se o rám otevřených dveří, nedbaje na studený vítr.

LillyandElle