Internát

24. část

Agness

Po pár krocích jsem se potila jako v létě a Mattewův obličej se na slunci úplně leskl. Ušli jsme ještě asi sto metrů a pak se posadili na velký kámen, abychom si odpočinuli a nabrali síly na další úsek cesty. Vydala jsem se hledat potok nebo aspoň studánku s pitnou vodou. Když jsem se vydala do vesnice, mým cílem bylo jen zajít do smíšeného zboží, nakoupit vše, co mi tak záhadně zmizelo, a být na zpáteční cestě dřív, než bych dostala žízeň, což mohlo být docela dobře možné, jelikož jsem se svým pitným režimem blížila velbloudovi.

Mattew mě nabádal, abych byla opatrná a dal mi na cestu malý nožík, který vylovil z kapsy. S díky jsem si ho vzala a vkročila do lesa. Myslela jsem přitom na chudáka Marca, ležícího na trávě poblíž velkého balvanu pod Mattewovým dozorem. Z bezvědomí se zatím neprobral a já o něj měla velké obavy. Za jeho zranění jsem přece mohla jenom já. A pan Divočák.

Na ráně se mu udělal ošklivě vypadající povlak, který sice zabránil krvácení, ale ta jeho nazelenalá barva mi naháněla hrůzu. Jako kdyby se ten divočák rochnil v bůh ví čem a to ono bylo plné bakterií.

Celou dobu mi vrtalo hlavou, proč se do toho ti dva vůbec pletli. Jak se tam tak najednou objevili? To mě sledovali?

Ale to teď bylo jedno. Museli jsme Marca co nejrychleji při naší rychlosti dostat do vesnice. A tam se o něj se štěstím postarají.

Zastavila jsem se a posadila se na zem. Z toho prožitého strachu se mi podlamovala kolena a já už nemohla jít dále. Co když bude mít Marco otravu krve a zemře ještě dříve než ho dostaneme do vesnice? Slzy mi začaly stékat po tvářích a já si je zlostně otřela. Teď hrajeme o čas. Musím si pospíšit.

Rozhrnula jsem husté křoví a narazila na prudkou bystřinu, zurčící jako o závod a skákající jako kamzík z kamene na kámen, vytvářející malé vodopády, peřeje i mělké průzračné tůňky. Nabrala jsem vodu do dlaní a zhluboka se napila. Chutnala svěže a byla velice studená. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy pila (bylo to dnes nebo včera?).

Vylovila jsem z batohu na zádech láhve kluků (a bylo podivné, že si je s sebou vůbec vzali), naplnila je vodou a pak Mattewovým nožem uřízla menší větvičku, na které rostly pozdní maliny (i když jsem si nebyla stoprocentně jistá, že to maliny jsou, protože jsem se v rostlinách moc nevyznala).

Pospíchala jsem ke klukům, div že jsem po cestě maliny nerozmašírovala a sama se nepřizabila.
Podala jsem Mattewovi láhev a on se hltavě napil. Pak se naklonil k Marcovi a trochu mu pokropil obličej. Ovšem Marco se ani nepohnul a já se začínala bát, že už bude pozdě. Přece jenom, nikdy jsem neslyšela o tom, že by byl někdo v bezvědomí více než pár minut, natož půl hodiny.
Rychle jsem se také napila z Marcovi lahve, kterému to určitě v tu chvíli nemohlo vadit, a rozdělila maliny na půlku. Jednu jsem si vysypala do pusy a s tou druhou udělal to samé Mattew. ,,Tak pojď," řekla jsem a vydali jsme se opět na cestu.

*

Do vesnice jsme dorazili v rekordním čase třech hodin a deseti minut. Ani nevím jak. Ale hlavní bylo, že tou dobou už byl Marco alespoň vzhůru a vnímal, co se kolem něj děje. Místní ,,babka kořenářka" (tak si říkala, ale byla to obyčejná lékařka) mu pomohla na lůžko a ošetřila mu ránu. Prý měl veliké štěstí. Ten povlak na ráně byl jen důkazem toho, že se divočáci živí léčivými bylinami, a ty zastavily krvácení, což mu zachránilo život.

Sedla jsem si na lůžko, kam jsme Marca položili, a chytila ho za ruku. Jeho oříškové oči se na mě trochu unaveně usmály. ,,Měl bys odpočívat," pokárala jsem ho, dobře si vědoma, že bych mu spíš měla poděkovat za záchranu. ,,Poslyš ..." začala jsem, ale on mi jen stiskl ruku a pak si položil prst na ústa. ,,Aha, chápu ... ale ... já ... proč jsi mě zachránil? A nechápu, jak jste se tam vy dva vzali? To jste mě sledovali?" Marco si povzdychl, ale uhnul pohledem a zamračil se.

,,Bolí tě to?" polekala jsem se a pustila ho. ,,To je dobrý," zachraptěl. Zavrtěl se na lůžku a obrátil se na druhý bok. To bylo jasné znamení pro mě, abych odešla. Vyšla jsem na verandu malého srubu, kde bydlela naše léčitelka, momentálně se nacházející někde na okraji lesa, kde sbírala další bylinky. Došla jsem ke schodům a sedla si na ně. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, když si vedle mě sedl Mattew.

,,Musíme toho spolu hodně probrat," vyslovil potichu. Otočila jsem se k němu. ,,To tedy ano."

Taaak. Po delší době zase kapitola. Moc vás tu už nezůstalo.... všem "pozůstalým" děkujeme.
Co asi Mattew chce probírat?

LillyandElle