Internát

29. část

Elizabeth

Scházela jsem po točitém schodišti, ale myslí jsem byla kdesi daleko, daleko od této školy a své příliš malé hlavy, která nedokázala pojmout všechny ty události posleních dní.

Byla jsem zmatená a frustrovaná Agnessiným chováním. Po jejím zmizení a znovuobjevení mi nepřišla sama sebou. A když už jsme u toho, to ani Marco, ale tím jsem ji nechtěla zatěžovat. Už tak to vypadalo, že je za jejím zármutkem něco hlubšího než každodenní vrtochy.

Za tu dobu, co se známe - ne, že by to bylo kdovíjak dlouho - mi o sobě ani o své rodině vůbec nic neřekla. A já se teď cítila trochu nepatřičně, sama jsem jí toho navykládala až příliš. Ne, že by to použila proti mě, spíš jsem si nebyla jistá, jestli bylo správné pasovat ji do role věčného posluchače.

Povzdechla jsem si. Snad sní aspoň to, co jsem jí schovala ze včerejší večeře. Náhle jsem si uvědomila, že mám vůči ní ochranitelské sklony. Asi ve mně zanechala určité stopy péče o mladší sestru a bratra.

Došla jsem až do jídelny a byla jsem tak pohroužená v myšlenkách, že jsem hned na zápraží do někoho vrazila. ,,Promiň mi," začala jsem se omlouvat. Ale než jsem stačila říct cokoliv dalšího, poznala jsem ten provokativní úšklebek a štítivě se odtáhla. ,,Ahoj Eli," zašeptal až příliš blízko mého obličeje.

Odtáhla jsem se ještě znatelněji a podtlačila výraz odporu. ,,Mattewe," procedila jsem skrz zaťaté zuby. ,,Nejsi ráda, že mě vidíš?" zeptal se. Odfrkla jsem si. ,,Nejsi ráda, že mě vidíš..." zamnul si bradu pokrytou asi jednodenním strništěm.

Pak se zatvářil doopravdy zkroušeně. ,,Hele," začal lehce nervózně a poškrábal se na hlavě. ,,Nezačali jsme úplně nejlíp. A asi je to většinově moje chyba." Odmlčel se a já se na něj vyčkávavě zahleděla. Opravdu mě zajímalo, co z něj vyleze.

,,Přece jenom spolu máme po celý zbytek školního roku sedět v lavici a já si říkal... no... říkal jsem si, že by bylo lepší mít vedle sebe přítele."

Jeho slova mě sice malinko obměkčila, ale tak snadné to mít neměl.

,,Uvidím, co se s tím dá dělat," utrousila jsem a dala se na ústup k výdeji jídel. ,,Ano, vím, že si tohle zasloužím, ale nezatrať mě úplně, ano?" zavolal za mnou ještě a pak se vytratil.

Ohlédla jsem se. Nechtěla jsem být stejná jako on. Jenže to se lehko řekne, když vám v hlavě vybuchují bomby a vidíte rudě po zaslechnutí jedné z jeho narážek.

Nakonec mi ovšem nezbývalo než pokrčit rameny a nechat se utěšit špenátovou polévkou v vajíčkem, jedinou, kterou jsem dokázala pozřít.

Sedla jsem si ke vzdálenějšímu stolu. I přesto, že mě několik párů očí u sousedních stolů zvalo, abych si přisedla. Mně jejich otázky ani problémy nezajímaly. Stačil mi rozhovor s Marcem, když jsem ho potkala na chodbě s nohou na maděru. A Damonovy otázky, i když šetrně položené, mi nebyly o nic milejší. Zajímalo by mě, jakou povahu má jeho zájem o Agness.

Nahrbila jsem se a nechala si vlasy spadnout do obličeje. Nestála jsem o to, aby na mě někdo zíral.

*

Večeři jsem nějak přetrpěla ani nevím jak. Všechny ty pohledy v mých zádech mě skoro fyzicky pálily. Ani normálně nemám pozornost v lásce, ale teď mi vyloženě vadila.

Odnesla jsem tác a rychlým krokem jsem se vydala na pokoj. Jsem tu sotva pár dní a už chci domů, podotklo mé podvědomí plačtivě a zalezlo si pod peřinu. A já s ním pro jednou souhlasila.