13. část

22 1 0
                                    

Elisabeth

Druhého dne...

Opatrně jsem vstala a ujistila se, že mě ani Ag nikdo nevyprankoval. Převklékly jsme se teprve tehdy, kdy jsme si byly na 200% jisté, že nenajdeme v kalhotách nebo tričku nějaké nekalé překvapení. Pak jsme šly rychle na snídani. Celá jídelna byla vyzdobená konfetami, balónky a nápisy ,,Šťastný Lapri". Potom jsme si rychle vyčistily zuby, předtím jsme si ověřily, že v pastě na zuby není třeba rajská omáčka, a pak jsme utíkaly na naši první hodinu, jelikož nám zbývalo už jen pár minut do začátku vyučování.

Měla být matematika. Nevím, kde se v tom rozvrhu pořád bere. To ji tam ti učitelé přes noc klonují? ptala jsem se sama sebe v duchu při pohledu na zbrusu nový rozvrh, který jsme si prvního dne vyzvedli na sekretariátu.

Agness

Učitelka Millestoneová přišla do třídy a všichni jsme ztichli. Pak ale vybuchla celá třída neovladatelným chechotem a věřte mi nebo ne, bylo se čemu smát. Celý obličej měla černý, protože jí někdo zřejmě vysypal do make-upu něco jako nesmyvatelné černidlo. Zřejmě se to ráno pokoušela vší silou smýt, jak prozrazovaly červené fleky, napůl skryté černidlem, ale nepovedlo se jí to. Vypadala tak legračně, že to snad ani nejde popsat.

Ona se jen zamračila a počkala, až se utišíme natolik, aby začala hodinu. Ale i ona sama po pár minutách pochichtávání, ozývající se ze zadních lavic, uznala, že vypadá velice vtipně. Pro sebe si hodnou chvíli mručela něco, co znělo jako: ,,Je to každý rok úplně stejné, že se tomu ještě vůbec divím..."

No, a o hodinu později, přesněji řečeno na tělocviku, jsme zjistili, že ,,veselou" náladu dneska nemá jenom Millestoneová. Dokonce i Clearson se usmíval tím svým trochu hrozivým pokřiveným úsměvem, při němž odhaloval řadu žlutých, nechutně vypadajících zubů, když jsme přišli na hodinu. Ale ten jeho úsměv nevěstil nic dobrého. O tom jsme se vzápětí přesvědčili.

Oznámil nám, že se letos rozhodl, že bude už za průměr 1,11 dávat dvojku. Prý je 111 jeho oblíbené číslo. Bude to sice jenom zkušební verze, ale může se stát, že se uchytí, tedy, mezi učiteli, ne studenty.

Po tomto proslovu jsme začali velice hlasitě reptat a protestovat. Pak někdo vykřikl. ,,Je přece Lapri! On si z nás snad tropí žerty!!" Pak ještě něco zamručel tak, že to nemohlo nastraženým Clearsonovým uším ujít a ten se usmál více ze široka, jestli to vůbec ještě šlo, a pozval onoho ,vtipálka' po hodině k sobě do kabinetu. Byl to jeden z té dvojice, co se nám hrabali v taškách. Myslím, že George.

Otočil se k nám ostatním a jeho úsměv začal připomínat grimasu. ,,To nebyl vtip, mládeži," pronesl pohoršeně. Když jsme se všichni doloudali doprostřed tělocvičny, abychom se protáhli, tak zamumlal tak, aby to nebylo možné přeslechnout: ,,Veselý Lapri."

A s tím začala hodina.

Elisabeth

Po tělocviku, když jsme se s Ag prodraly horou zpocených holčičích těl v šatně, jsme se vydaly na střechu, kde byl obří skleník. Tam se měla odehrávat naše další hodina. Zahrádkářství.

Po cestě jsme se bavili s Marcem, Maxonem a kupodivu se do naší debaty zapojil i Alex, který vypadal, že je lépe naložený než včera. Hlasovali jsme, jaký učitel je nejhorší. Ag s Marcem jednohlasně hlasovali pro Clearsona, Alex kupodivu pro Millestoneovou a Maxon pro Bransona, při čemž se Alex zatvářil dost ostražitě, ale přešel to mlčením. Ag si s Marcem vyměnila zasvěcený pohled.

A já jsem hlasovala pro.....no, vlastně pro nikoho. Myslím, že žádný z učitelů mě v tuto chvíli neštval. Nebo jinak, všichni mě štvali tak nějak stejně.

Vystoupali jsme po dlouhých strmých točitých schodech na samý vršek hradní střechy. Jediné, co teď bylo výš, než my, byly čtyři hradní věže a okolní hory. Na střeše byla nádherná zimní zahrada nebo také skleník, kde na nás čekala dost ošuntěle vypadající postarší žena, zřejmě pocházející z nedaleké vesnice, což bylo pro všechny překvapením.

,,Ještě, že jsme neschytali třeba Adriana," zašeptal Alex a velmi hlasitě si odkašlal. Pak nám ta starší dáma rozdala pracovní rukavice a každému k tomu podala ještě ohromnou lopatu. Dala nám pokyny a my začali pracovat. Řekla: ,,Jdete vykopávat z támhle těch záhonů," ukázala na hromady zřejmě čerstvě navršené hlíny u stěn skleníku, ,,hlízy podobné bramborám. Rozdíl spočívá v tom, že mají jaksi vlastní hlavu a tak se nelekejte, když se občas pohnou."

To je divné, pomyslela jsem si, když jsem uchopila jednu hlízu a ta sebou začala házet jako splašená, div jsem ji neupustila.

,,Dnes zaskakuji za ředitele," řekla zatím co jsme si připravovali květináče všech různých tvarů. Rozdělila nás do dvojic, pak uspořádala naše kořenáče, jak říkala květináčům a ty jsme museli naplnit hlízami ze záhonů asi za 65 minut. 65 minut proto, že jsme se tam museli dostavit o pět minut dříve. A všechny hodiny tu trvaly 60 minut, namísto běžných 45ti. Jaká otrava. Ale pak jsme mohli jít na oběd. A to bylo dobře, protože denní režim bez svačiny byl velice nepříjemný pro naše žaludky.

Tak. A protože jsme se dlouho ,,neslyšeli" tak tady máte další kapitolu. Možná vydáme dneska jednu další, jako bonus pro ty, kteří s námi vydrželi.

Mějte se pohádkově!🧚🏻
LillyandElle

InternátKde žijí příběhy. Začni objevovat