Internát

27. část

Agness

Zabouchla jsem za sebou dveře a ihned mi padl zrak na dívku stojící uprostřed pokoje se založenýma rukama.

Zvedla jsem tašky výš do vzduchu. ,,Nákupy!" zkusila jsem rozptylovací metodu číslo jedna.

Ale očividně to nestačilo. ,,Co je?" zeptala jsem se, když jsem zahlédla její výraz.

,,Co je? Co je?!" vykřikla. ,,Řekneš mi, že se za pár hodin vrátíš, a pak padne tma a ty nikde! Já hloupá se tě snažila ještě krýt, abys neměla malér. A ty se zatím, děvče, potloukáš kdo ví kde a já ..." Hlas se jí zlomil.

V tu chvíli jsem upustila tašky a objala ji.

,,Je mi to moc líto." ,,Víš, jaký jsem měla strach? Řekla jsem jim to až dlouho po večeři, celou dobu jsem to držela v tajnosti. A ty si pak přijdeš jen tak a máš v ruce tašky s nákupy, jako by se nechumelilo." ,,No tak, ššš." Ještě trochu utáhla své objetí a pak se odtáhla. Tvář měla mokrou a oči zarudlé.

,,A teď... co se vlastně stalo? Prý zmizel i Marco, i Mattew," vyhrkla chraplavě a odkašlala si. Osušila si tvář do rukávu a zhluboka se nadechla, jak se pokoušela uklidnit.

,,Tak si sedni, nechci, abys omdlela nebo něco podobného," doporučila jsem jí a ona se bez jakékoliv jízlivé poznámky posadila, což mě chvilkově ohromilo. Asi to vyznělo vážněji, než jsem zamýšlela.

,,Do vesnice jsem šla, ale po cestě na mě zaútočil divočák a ..." ,,Divočák?!" vpadla mi do řeči Eli a málem se tím slovem zalkla. ,,No ano ..." ,,Opravdickej? Bylo to strašidelný?" Naladila jsem se na její notu a přisedla si k ní na postel. ,,Jasně! Div, že jsem se nepočůrala strachy!"

Eli vykulila oči a pak se dala do smíchu, který byl ovšem poznamenaný histerií. ,,Neopovaž se to zlehčovat," vynadala mi a tvářila se u toho vážně. ,,To by mě ani nenapadlo."

,,Utekla jsi?" vyzvídala dál. ,,Chtěla jsem," přiznala jsem. ,,Ale pak se tam objevil Mattew a ..." ,,Ježiš?!" vykvikla Elizabeth. ,,Ty to nechceš slyšet?" ,,Jujky," vypadlo z ní. ,,Už mlčim."

,,...a Marco ..." Viděla jsem, jak se už už nadechuje a tak jsem jí připleskla dlaň na pusu. Vytřeštila oči, ale nebránila se. ,,Mattew odlákal pozornost, já vylezla na strom, pak Marco odlákal pozornost, prase mu propíchlo nohu, odnesli jsme ho s Mattewem do vesnice, on mi vyprávěl historky, šli jsme spát, ráno jsem šla na nákupy a pak nás odvezl do školy v kočáře ten samý kočí, který řídil kočár první školní den," vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a má kamarádka se zdála velice zmatená.

,,Takže jsi spolu s Mattewem," záměrně dala důraz na jeho jméno, ,,odnesla hrdinného Marca do vesnice a Mattew ti vyprávěl ... um... historky?" Zrudla jsem až na zadku. ,,To jsem říkala? Nevzpomínám si..." ,,Ale no tak! Víc napjatá už být nemůžu! Řekni mi to!" ,,Není co!" ohradila jsem se prudce a vstala jsem. Eli mě napodobila, až jsme se ocitly jen pár centimetrů od sebe a zíraly si soustředěně do očí.

Pak se naráz otevřely dveře a v nich stálo hned několik ztělesněných emocí.

Villainová byla zuřivostí rozpálená do běla, Mattew se tvářil napůl pobaveně, napůl podezřívavě a Marco byl stále pobledlý v obličeji, ale jeho výraz byl rozhodný. Ztěžka se držel rámu dveří, opíraje se o berli ze školních zásob.

,,Slečno Agness. Můžete mi vysvětlit, co se stalo?" ,,Prosím za prominutí, ale nemohl by to udělat tadyten?" Ukázala jsem na Mattewa a ten pozvedl obočí. Třídní zaťala své útlé ruce v pěst a na krku jí naběhla žíla. ,,Vysvětlíte mi to vy!" rozkřičela se. ,,To vás ti kluci přece z nějakého důvodu pronásledovali, že? Nesnažila jste se je tímto způsobem vylákat z bezpečných školních pozemků? Nesváděla jste je?" ,,No dovolte?" pronesla jsem chladně. Učitelka přistoupila blíž a ukázala mi prstem do obličeje. ,,S vámi jsou pořád nějaké problémy! Odmítnete vyplnit formulář, každý malér vám projde a ještě si pohráváte s bezpečností svých spolužáků?" zahřímala.

Můj výraz se zatvrdil. ,,Já teď odcházím," řekla jsem mrazivě a vyklouzla k překvapení všech přitomných ven dveřmi. Zaslechla jsem, jak se Eli prudce nadechla a Villainová křičí něco o tom, že si to vyřídí s ředitelem, ale to mi mohlo být ukradené. Rázovala jsem vpřed, neohlížejíc se, ani když jsem slyšela Marcovo volání, jak se mě snažil marně se svou berlí dohonit, učitelčiny rozkazy, ať se vrátím a přijmu zasloužený trest.

*

Před třemi lety...

,,Agness!" zavolal na mě otec z předsíně. ,,Už musíme jít. Přijdeme pozdě." Ignorovala jsem jeho volání. Nebyl tu, když jsem ho potřebovala nejvíc. Nebyl tou oporou, kterou jsem potřebovala. Teď za to bude platit.

Ozvalo se ťukání na dveře. ,,Agness, no tak! Víš, že do Rivertonu jezdí autobus jen dvakrát za den. Musíš si pospíšit!" ,,Nech mě být. Já tam nechci!" zašeptala jsem. Ale on mě slyšel.

,,Ty se nechceš rozloučit?"

Ne, nechtěla jsem. Nechtěla jsem vidět matčino studené tělo, ležící v rakvi, bílé jako čerstvě napadaný sníh. Ztuhlé, neosobní, bez života. Chtěla jsem si ji pamatovat takovou, jakou jsem ji měla ráda. S dlouhými nazrzlými vlasy, vlnícími se kolem její hlavy, když si pobrukovala u zahradničení a pohupovala hlavou sem a tam. Když mi ukazovala různé druhy motýlů a smála se se mnou neobratnosti mých pokusů něco uháčkovat. Když jsme zašly za babičkou a společně si stěžovaly, že má puštěnou televizi moc nahlas.

Tak jsem si ji chtěla zapamatovat.

,,Jdi pryč," zopakovala jsem. Uslyšela jsem povzdych a pak těžké kroky, scházející dolů po schodech.

Dosáhla jsem svého. Tak proč jsem se necítila líp?

*

Seděla jsem ve výklenku a vzpomínala na všechny ty okamžiky, kdy jsem otce vinila z matčiny smrti. Teď už jsem věděla, že to bylo neprávem. Ale stejně tak jsem si byla jistá tím, že on mě vinil také. A to jsem mu viděla v očích pokaždé, když se na mě podíval. A to jsem nedokázala překonat.

Zakroutila jsem hlavou, abych si ji vyčistila a vydala se zpět do pokoje. Bolestivá pěst, která svírala mé srdce mi prozradila, že se mé rány jen tak přes noc nezahojily, jak jsem si přála.

LillynadElle