Internát

23. část

Agness
Doběhli jsme na mýtinu zrovna ve chvíli, kdy se prase udělalo další výpad na Marca. ,,Marco!" vykřikla jsem plna hrůzy a Marco se na mě na zlomek vteřiny podíval, ale ten pohled ho stál drahocennou setinu sekundy, tím pádem se s úskokem do strany opozdil a prase zabodlo svůj levý tesák do jeho nohy.
Marco zaúpěl a náraz ho přiměl klopýtnout. Na jeho obličeji se na okamžik objevila hrůza a pak neudržel rovnováhu. Jak široký tak dlouhý se natáhl na zem.
Rozběhla jsem se k němu a v tu chvíli mi bylo jedno, že se vystavuju stejnému nebezpečí, před kterým se mě snažil chránit.
V tom protrhl lesní ticho, přerušované jen chrochtáním prasete a bolestnými vzdechy Marca, ostrý zvuk a já zahlédla Mattewa s oběma prsty v puse.
Prase zakvičelo a odpelášilo světelnou rychlostí do podrostu. Že mě to nenapadlo dřív, pomyslela jsem si. Ale mé soutěžení s Mattewem bylo v tu chvíli vedlejší. Bylo zapotřebí spojit síly.

,,Marco!" klekla jsem si k němu a položila si jeho hlavu do klína. ,,Budeš v pořádku, neboj," zašeptala jsem třesoucím se hlasem a koutkem oka prozkoumala jeho nohu. Byla ošklivě poraněná a všude kolem ní bylo dost krve. Rychle jsem si stáhla šátek z krku a zaškrtila mu nohu nad kolenem. ,,Aspoň jsem tě zachránil," vyšlo z něj. ,,To víš, že jo," řekla jsem plačtivě a uhladila mu vlasy z čela.
,,Mattewe, pojď mi pomoct!" zavolala jsem přes rameno plna zoufalství. Přiběhl ke mně, ale stejně jako já nevěděl, co dál dělat.
,,Budeme ho muset dostat do vesnice," řekl po chvíli a zvedl se. ,,Rozhodně je blíž než škola," poznamenal. Sice jsem o tom pochybovala, ale nechtěla jsem se začít hádat.

,,Dobře," souhlasila jsem tedy nakonec a pokusila se ho zvednout. Pořád byl při sobě a dokázal velmi pomalu kulhat za pomoci mojí i Mattewa, ale oba jsme věděli, že už se dlouho při vědomí neudrží.
Po dvaceti minutách se zhroutil a my jsme ho dál nesli s Mattewem, já za nohy a on za ruce. Do vesnice to bylo pět kilometrů a my neměli ponětí, jak se tam dostaneme.

Elizabeth

Na vyučování jsme dostali první domácí úkoly a já se rozhodla, že bych si je mohla udělat spíše dřív než později. Pustila jsem se do nich s takovou vervou, že jsem překvapila sama sebe. Ale matematika mě vždycky bavila a domácí úkoly mi nezabraly ani polovinu očekávaného času. 

Podívala jsem se na náramkové hodinky a zaúpěla jsem. Co budu celé odpoledne dělat? 

Pak se mi hlavou prohnala myšlenka na bazén, otevřený každý den od osmi ráno do sedmi večer, a měla jsem jasno. 

Vylovila jsem ze svého kufru jednodílné černé plavky s růžovým proužkem na bocích a spolu s ručníkem a brýlemi na plavání jsem je strčila do tašky. Rychle jsem se prohlédla v zrcadle a jen pokrčila rameny nad rozcuchem, který mi dřepěl na hlavě místo obvyklých leskle hnědých pramenů.

Tou dobou, kdy jsem doběhla zcela udýchaná do dívčích šaten, jsem si svůj úmysl málem rozmyslela. Venku bylo stále velice chladno a při zběsilém úprku z pokoje mě začalo škrábat v krku.

Ale zhluboka jsem se nadechla a nenechala se tím odradit. Vlezla jsem do plavek a otevřela dveře do hlavní lodi chrámu, do jejíž podlahy byl zapuštěn bazén.

Jako první mě upoutala velká rozeta - kulatá mozaika - na protějším průčelí. Skrz ni dopadaly dočervena zbarvené sluneční paprsky do prostřední plavecké dráhy. V bazénu plavalo asi pět studentů, kteří si mého příchodu ani za mák nevšimli a dál lámali své rekordy v kraulu nebo motýlku. 

Odložila jsem si ručník na nejbližší volné lehátko a zamířila si to ke skokánku. Skočila jsem elegantní šipku do první plavecké dráhy a pak jsem úpně vypnula - ostatně jako vždy, když jsem s rodinou zašla na městskou plovárnu.