Poté, co se všichni učitelé sešli v ředitelně, vycítili tamní ponurou atmosféru. Ředitel si sednul za stůl a zahájil tak poradu.,,Milí vyučující. Možná si říkáte, proč jsem vás sem tak znenadání zavolal. Co mohlo být tak důležitého, že jsem vás nenechal ani dokončit hodinu." Odmlčel se a promnul si čelo. Millestoneová přikývla a Villainová využila odmlky, aby se zaraženě zeptala: ,,Kde je slečna Hartová?" ,,O tom s vámi právě musím mluvit," povzdychl si ředitel. ,,Máme se obávat?" Optal se Pandousch. Ředitel se smutně usmál. ,,Je důvod k obavám, ano," odvětil.
,,Slečnu Hartovou dnes ráno našel školník Phillips. Na okraji lesa. Nejevila žádné známky života, bohužel." Villainová se zajíkla.
,,Je tomu tak," zopakoval ředitel. ,,Asi si vyšla na ranní procházku, jak to bývalo jejím zvykem a něco se jí stalo." ,,Co? Co se jí stalo?" Vykřikla Villainová. ,,To nikdo neví," ozvalo se ode dveří. Stál tam školník Phillips a podmračeně je pozoroval.
K hrůze všech v místnosti Villainová omdlela, přímo na ředitelův pracovní stůl, a rozlila mu tím kafe, přímo do klína. Ředitel vyskočil a zařval jako tur, jelikož bylo jeho kafe vařící.
Po několika minutách se pokusili Villainovou vzkřísit všemožnými způsoby, ale nedařilo se. Nikdo se ovšem nedivil, že tomu tak je. Slečna Hartová byla totiž její sestra.
Elisabeth
K obědu měla být pečená treska s bylinkami, které byly ale nahrazeny něčím jiným. Něčím slizkým. Ale nevím, co to bylo, protože se to nikdo neodvážil ochutnat. Po obědě jsme šly do společenské místnosti, aby nám trochu vytrávilo. Sedly jsme si na plyšové sedačky ve tvaru medvídků a přemýšlely jsme, co to učitelé právě teď řeší na poradě.
Nevšimly jsme si, že Maxon, Alex a Marco nás potají poslouchají, schovaní za velikými plyšovými jednorožci. Až ve chvíli, kdy se ozvalo: ,,No nevím. Třeba se Bransonovi rozrostla pleš!", jsme si uvědomily, že tu jsou přítomni. Všichni jsme se rozesmáli, ale naneštěstí právě již zmiňovaný Branson procházel chodbou a slyšel to. Zavolal si ho k sobě a vydali se k němu do kabinetu. Ještě drahnou chvíli jsme slyšeli jeho hlas, který dosahoval nebývalých výšin a pomalu se vytrácel.
,,Chudák Alex, radši ani nechci vědět, co mu ten dědek provede," povzdychla jsem si. Potichu jsme se společně vydali ke kabinetu pana učitele Bransona a schovali se za rohem, aby si nás nevšiml. Po chvilce se dveře rozrazily a vyšel z nich Alex, opatrně za sebou zavřel a pak zůstal stát a hleděl do zdi. Už už jsem se za ním chtěla vydat, ale pak jsem si řekla, že by asi v této situaci neuvítal společnost moc nadšeně, protože vypadal celkem rozhozeně. Těžko skrýval slzy v očích když kráčel směrem k věži.
,,Jdu za ním," řekl potichu Maxon. ,,Já půjdu s tebou," hlásil se hned Marco. ,,Pokud něco zjistíme," otočil se na nás, ,,tak vám to dojdeme říct." Pak s Maxonem odběhli za Alexem. Tím pádem nás tam s Ag nechali samotné a tak nám nezbylo nic jiného, než jít na pokoj.
Lehla jsem si na postel a přemýšlela jsem o Alexovi, co mu to ten dědek řekl. Muselo to být něco hrozného, že z toho byl takhle smutný. Není to ten typ kluka, který se snadno zhroutí už kvůli maličkostem.
Vylezla jsem na parapet a dívala se ven. Už se zešeřilo, jen na západě za horským hřebenem byly vidět poslední paprsky slunce, vykukující zpoza lesnatých vrcholků hor, jako by chtěly říct: ,,Nás se jen tak nezbavíte!". Tyto paprsky byly posledním zbytkem dnešního dne nabitého zážitky. Pohlédla jsem dolů a spatřila černý obrys siluety člověka, která se plížila ke škole.
Než jsem stihla zareagovat, tak se ozvalo zaklepání na dveře. Agness vyskočila, aby otevřela a zarazila se na prahu. ,,Pojďte dál," zakřičela jsem a slezla z parapetu. Tušila jsem, že to budou Marco a Maxon. Z toho prudkého pohybu se mi však nadělaly mžitky před očima a chvíli trvalo, než jsem se jich zbavila a nabyla tak rovnováhy. Pak jsem běžela ke dveřím a odstrčila Agness stranou, aby mohli Marco a Maxon projít.
Tak, a máme tu další část. Omlouváme se, že je tak pozdě, ale vyskytly se drobné potíže.
První učitelský pohled. Co mu říkáte?
Mějte se famfárově!😁LillyandElle
ČTEŠ
Internát
RomanceWhen the boys went crazy... Políbil mě naléhavě a v jeho polibku byly cítit dlouho potlačované city. Prostor pro pochybnosti v mé hlavě náhle zmizel. Nebo spíš byl nahrazen pocitem úplnosti, obohaceným tím, že jsem si připadala tak lehká, jako kdyb...