Internát

25. část

Agness

Chvíli bylo ticho.
Mattew ho prolomil první. ,,Jak je mu?" zeptal se a já jsem postřehla v jeho hlase jakousi nevraživost, která mi moc nedávala smysl. Navíc jsem se momentálně nacházela ve stavu naprostého vyčerpání, takže jsem to nekomentovala.
,,Zašila mu to a teď spí," broukla jsem a zastrčila si pramen vlasů, uvolněný větrem, zpět za ucho.
Někde v dálce zahoukala sova a zpoza mraků vykoukl úplněk.
,,Tak o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?" zeptala jsem se apaticky, napůl v bezvědomí únavou.
,,To ty jsi chtěla něco probírat," namítl vyhýbavě. ,,Hele," osopila jsem se na něj. ,,Pokud se mnou nechceš o ničem mluvit, tak jdu spát."
Povzdychl si. Zamručel něco, co znělo jako ,proč jsem jenom nedržel hubu,' ale pak se na mě otočil a hloubka jeho pomněnkově modrých očí mě zasáhla jako poryv horského větru. Proč jsme se to vlastně ve škole stále hádali?

,,No, takže, asi by ses ráda dozvěděla, proč jsme se vydali za tebou," začal opatrně a v jeho jindy tak veselém hlase teď po humoru nebylo ani stopy. ,,To jsi uhodl."

,,Je to trochu delší příběh," zamumlal nervózně a odhrnul si vlasy z čela. ,,Já mám času dost," podotkla jsem a rukou obsáhla nás a naše okolí, zalité měsíčním světlem. ,,Do školy se stejně už vrátit dnes nemůžeme." ,,To asi ne. Pokud nechceme být napadeni ještě něčím mnohem horším, než je divočák," uchechtl se.

,,Záměrně odvádíš pozornost jinam," vyčetla jsem mu a on zamyšleně kývl na souhlas. 

,,Všechno to začalo toho dne, kdy jsem měl nastoupit do vlaku." ,,Myslíš tehdy, kdy tě Alex zachránil ze spárů těch divných týpků?"

Zamračil se.

,,Jo. A nepřerušuj mě." 

Povzdychl si, zvedl se a jal se přecházet sem, tam po měsícem vybělené verandě. ,,Takže asi začnu tím, že ti vysvětlím, co to bylo za týpky. Jednoduše řečeno, byli to tátovi zaměstnanci."

Už už jsem se chystala zeptat, jaké povolání má jeho otec, když za jeho synem chodí divní týpci, ale uvědomila jsem si, že o tom asi nemluví rád, a další přerušení by ho jen více rozrušovala.

,,To, co ti teď povím, nesmíš nikomu říct, jasné?" Upřeně se na mě podíval a já byla opět tak ohromena tou intenzitou jeho pohledu, že jsem jen bezmocně kývla. Zacukaly mu koutky.
Pak ale zvážněl.

,,Můj otec patří mezi nejmocnější muže na světě. Je známý svými jednostranně výhodnými obchody a ... transakcemi."

Stále jsem byla zmatená. 

,,Radši nechtěj vědět víc," dodal, když se setkal s mým popleteným pohledem.

,,Tak tedy. Ti týpci mě chtěli sebrat a ..." ,,Oni tě chtěli unést?!" Byla jsem zděšená. To, co nám s Elizabeth prováděl ve škole bylo sice absolutně nemístné, ale tohle? To bych nepřála nikomu.

,,Něco takového. No, já totiž tak trochu utekl z domova a rozhodl se sem jet proti otcově vůli." ,,A co tvá matka?" zeptala jsem se. Jeho mlčení mluvilo za vše. ,,Ta už je několik let po smrti."

Sedl si zpět ke mně. ,,Já nevím. Jen, když byla naživu, držela otce jakž takž v mezích. Velice ho milovala a on ji určitě také, ale neuměl to dávat najevo. Svým chladným, sobeckým způsobem. Když umřela, nezvládl to a ..." ,,Všechno se to zhoršilo," dokončila jsem za něj. Jen smutně přikývl.

,,Dobře. Stále tomu moc nerozumím a možná ani nechci. Ale vím, že ať už sis prošel čímkoliv, zasloužíš si něco lepšího. A ... až se budeš někdy chtít svěřit, jsem ti plně k dispozici," zakončila jsem to žertíkem.

Vděčně se na mě usmál. ,,Ani nevíš, kolik to pro mě znamená." ,,Myslím, že to tuším." Pozvedl jedno obočí, ale já jen zavrtěla hlavou. ,,Taky mi umřela maminka, víš?" ,,Aha." 

Dál se nevyptával a já za to byla vděčná. Věděla jsem, že bych mu to měla vysvětlit, když se mi on tak otevřel, ale nedokázala jsem to. Bylo to ještě příliš čerstvé.

Vstala jsem, opřela se o sloupek verandy a shlédla na něj. ,,Proč nás ve škole pořád tak provokuješ?" ,,Mám rád srandu?" Zašklebil se. ,,To není odpověď," namítla jsem.

,,Tahle konverzace už mě nudí," odsekl nazlobeně a také se zvedl. Ale něco na tom jeho chování mi nesedělo - jako kdyby v něm byl váhavý podtón, který nešel zcela zastřít. ,,Jdu se podívat na Marca," zabručel a vešel dovnitř.
V tu chvíli jsem měla jakýsi pocit dèja vu - jako bych to už někdy zažila.
Ale protože se mi už nejméně pětkrát zavřely samovolně oči, radši jsem se zvedla také.
Uvědomovala jsem si, že mi stále nevysvětlil, proč mě sledovali, ale usoudila jsem, že budu mít větší šanci dostat odpověď z Marca, až se dá trochu do kupy.

*

Noc jsme strávili na podlaze chatky, ležíce v opačných rozích, co nejdále od sebe, jako kdybychom se báli, že naše blízkost u toho druhého vyvolá buď záchvat vzteku, nebo se k sobě přimkneme a nebudeme se chtít už nikdy pustit.

Nechápala jsem to. Otevřel se mi a zase se stáhl do sebe. Určitě ho něco velice tíží, ale nemohla jsem přijít na jiný způsob, jak ukojit svou zvědavost, než počkat. 

Vyhoupla jsem se do sedu a zasténala. Z toho ležení na zemi mě bolelo celé tělo. Mattew si zabral místo u krbu, což od něj bylo nejen velice negentlemanské, ale zároveň hrubé. Jak mu mám pomoct, jak mu mám chtít pomoct, když se uzavírá do sebe a kope kolem sebe, obrazně řečeno. A navíc to bylo tak v kontrastu s jeho chováním při cestě sem.

Vstala jsem a vyšla ven z domu.

Mou pozornost okamžitě upoutal kočár, stojící na hlavní vesnické ulici. O jeho dveře se opíral ten samý kočí, který mě toho prvního dne odvezl ke škole. Když mě zahlédl, tak se pousmál a otevřel dveře. Ovšem já si vzpomněla na ten pravý důvod, proč jsem do vesnice vůbec šla, a tak jsem došla až k němu a podala mu svůj batoh. ,,Měl byste asi spíš pomoct těm dvěma mrzákům uvnitř."

,,Hele, mně nic není," ohradil se Mattew, protahující se na verandě. Ignorovala jsem ho.

Kočí přikývl. Vydala jsem se pryč. ,,A vy jdete kam?" Otočila jsem se. ,,Jen na malé nákupy." Usmála jsem se a přidala do kroku.

,,To jsou celé holky," zaslechla jsem ještě a poočku se podívala, kdo z nich dvou to řekl. Ale Mattew už stačil vlézt zpět do chatky, zřejmě aby pomohl Marcovi, takže to musel být ten druhý. ,,Já to slyšela!" zavolala jsem přes rameno a zamířila do smíšeného zboží ve vesnici. Odpovědí mi byl jen tlumený smích.

Tak přece jenom to není takový slušňáček, jak jsem si myslela. A můj původní odhad, že je mu dvacet, byl v ostrém slunečním světle vytlačen pravdou. Nemohlo mu být více než sedmnáct. Zvláštní.