Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/19.- Naděje umírá poslední/

Pohled Markuse

,,Chci, abyste s Markem dali pozor na náš domov," ihned poté, co sestra vyřkla nahlas onu myšlenku, málem mě skolil infarkt. Ne, opravdu. V tu chvíli jsem měl pocit, že mé srdce na moment vypovědělo službu. Ze sestřina objetí jsem se okamžitě odtáhl a onu informaci se snažil co nejrychleji vstřebat. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a poté hned vydechl, abych se uklidnil. Sestra stála na prahu dveří a čekala, jak zareaguji. V její tváři se odrážel strach a zmatení.

,,Děje se něco? Nějak jsi zbledl, nemám dojít pro sklenici s vodou?" otázala se mne sestra se strachem v očích a já, asi po deseti minutách mlčení konečně promluvil:

,,Nic se nestalo, jen jsi mě svou otázkou zaskočila. Já jen, vy mi s Ellen po tom všem stále věříte?" vznesl jsem do vzduchu svou otázku a čekal, jak na to dívenka stojíc u dveří zareaguje. Celest se zhluboka nadechla a přešla k oknu, které bylo stále otevřené dokořán. Zhluboka se nadechla, poté vydechla a zahleděla se na temnou oblohu posetou miliardy drobných žlutých hvězd.

,,Markusi,"

,,Ať už jsi tehdy ke svým činům měl jakýkoli důvod, naší důvěru jste s Markem neztratili. Jsme přeci sourozenci a ti musí držet při sobě," konstatovala zamyšleně sestra stále hledíc na nebe a mě z jejích slov přeběhl mráz po zádech. To mi po tom všem stále věří? Vždyť jsem se zachoval jako zbabělec, nemá žádný důvod nám i nadále věřit, co když ji znovu zklamu? Co když kvůli nám přijde o to, co jí z domova zbylo?

,,Opravdu to chceš risknout? Našlo by se i jiné řešení," poznamenal jsem zamyšleně, zatímco se sestra ke mě obrátila čelem, zahleděla se mi do očí a poté se kulišácky usmála.

,,Jste naše jediná naděje a ta, jak je známo, umírá poslední," pronesla sebevědomě Celest a mě se ve tváři objevil ruměnec. Abych byl upřímný, pohltil mě zas a znovu ten samý pocit, jako před mnoha sty lety, přesně ten samý pocit strachu a flustrace. Co když se Temní znovu vrátí? Co se bude dít? Přeci jen jsou čím dál tím více silnější a silnější. Nebudeme je moct s Markem zahnat tam, kam patří, co když se bude ona odporná historie znovu opakovat? Kdo jim bude tentokrát čelit, když bude má sestra vprostřed neznáma bojovat se stíny minulosti?

Mou mysl opět hltily stále nové a nové otázky, ale já bohužel neznal odpověď ani na jednu z nich. Kdyby alespoň na tu jednu, situaci by mi to značně usnadnilo.

Celest dál postávala v koutě jejího pokoje a zamyšleně mě zkoumala. Co se mému, o tolik let mladšímu dvojčeti asi honilo hlavou? Ptal jsem se sám sebe i nadále a nervozitou si mnul ruce.

,,Doufám, že tě má prosba nezaskočila. Totiž, já vím, že býváš v těhle věcech hodně plachý," promluvila dívenka po chvilce ticha a já k ní konečně vzhlédl. Stále postávala na svém místě u nočního stolku, ruce měla založené v kapsách u tepláků, jenž měla na sobě a dál mě tajnůstkářsky pozorovala. Její tmavé oči hnědé barvy se v šeru okolo nás tak zvláštně leskly. Zvláštně, až mi to chvílemi nahánělo hrůzu.

,,Vůbec nic se neděje. Jen jsem vůbec nebyl na něco takového připraven. Vůbec jsem to od tebe nečekal," zbrkle jsem se usmál a sestra přišla blíže ke mě. Natáhla obě ruce před sebe a já, bez jakéhokoli váhání, vklouzl do jejího vřelého objetí.

,,Bude to dobré, věř mi," konejšila mě slovy útěchy a já, pod vší tou tíhou mých neodbytných myšlenek se znovu usmál.

,,Opravdu se nemusíte s bratrem ničeho obávat, my vám věříme, společně s Ellen," zašeptala mi do ucha a jednou rukou mě jemně hladila po zádech. Ačkoli to trvalo dlouho, sestřiny jemné doteky mě pomalu, ale jistě uklidňovaly. Své sestry jsem měl hrozně rád a opravdu bych byl nerad, kdybych je znovu zklamal. Bylo by to totiž to poslední, co by od nás čekaly. Ony mi věřily, ale já svou důvěru v sebe už dávno ztratil.