Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/20.- Shoda náhod/

Část první

Pohled Celest

,,Svou minulost změnit nemůžeš, ale svůj osud i svou budoucnost ano. Pokud do své minulosti zasáhneš tím, že ji změníš, nic dobrého z toho nevzejde," konstatovala po momentě ticha Jana a Nella namísto odpovědi jen vydechla a promnula si dlaněmi její ospalou tvář. Já jen mlčky seděla u ohně, který mi příjemně hřál nohy a dívala se na noční oblohu posázenou drobnými, třpytivými hvězdami. Sem tam do vzduchu vzlétla i nějaká ohnivá jiskra. Michael se již dávno odebral do svého stanu, takže jsme u ohně seděly jen my, holky.

,,A ty všem těm historkám o kouzelném lese věříš? Vždyť jsi do nedávna nevěřila ani v nás," utrousila má sestra a při slově "kouzelném" prsty sevřela v uvozovky.

,,No jo, to je pravda," přitakala Nella s plnou pusou sušenek a zbrkle přitom okolo sebe máchala rukama. S mou sestrou své pohledy přesunuly zpět na Janu, jež pouze poraženecky vydechla.

,,Tak teď jsi tedy uhodila hřebíkem na hlavičku," usoudila brunetka, hlasitě se rozesmála a spokojeně se zakousla do krajíce chleba se sýrem.

,,Matka mi o kouzelném lese vyprávěla všelijaké příběhy," podotkla po momentě Jana a taktéž stejně, jako já, pohlédla na jasnou noční oblohu, kde zářil jen měsíc v celé své kráse obklopen drobnými hvězdami.

,,Co všechno ti o lese ještě říkala?" optala jsem se Jany, která na mě pohlédla tázavým pohledem.

,,Myslím, že nic. Jen to, aby ses nepokoušela změnit svou minulost, ale přijmout ji, ať je jakákoli. Pak ti les dá odpovědi na všechny otázky, které se ti honí hlavou," usmála se, ale i tak mi to celé nedávalo žádný smysl nebo jsem byla ze skupinky jediná, která to nechápe? Měla jsem do dnešních dnů tolik zamlženou hlavu všelijakými myšlenkami a otázkami, že jsem zkrátka nechtěla chápat už vůbec nic. Nejraději bych se teď obrátila, vrátila se domů a na všechno zapomněla, ale má druhá část, jakoby doslova křičela, ať kráčím vpřed. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem tím pádem zahnaná do kouta.

,,Celest?"

,,Jsi v pohodě?" luskla mi Jana prsty před obličejem a já si až teď uvědomila, že jsem celou dobu, co na mě mluvila, dívala do prázdného spícího lesa před sebou. To jsem opravdu ze všeho tak mimo?

,,Ale kdepak, nic se neděje. Jsem jen unavená," usmála jsem se a na důkaz přesvědčení si zívla. Stejně už bylo určitě plno hodin a já se alespoň jednu noc chtěla vyspat bez všech těch podivných snů a vidin, které mi tajuplný les neustále odhaloval. Po chvilce jsem vstala z dřevěné lavičky a mlčky odkráčela do stanu, jenž jsem sdílela společně s Ellen.

,,Já vím, ale kdyby něco, vzbuď nás," zaslechla jsem za zády Nellu a spokojeně se pro sebe usmála.

,,Dobře," mávla jsem rukou a cestou do stanu se rozhlížela okolo sebe. Od poslední přespávačky se náš tábor vůbec nezměnil. U nedalekého potoka přibylo jen pár drobných stromků, které si spokojeně razili cestu za slunečním svitem, tedy ne teď, kdy všechno okolo mě dávno spalo. Za zády jsem slyšela jen praskání ohně a tlumené hlasy holek, které si neustále mezi sebou vyměňovaly názory. Někdy se občas divím, že vydrží být vzhůru tak pozdě do noci. Také bych tam seděla s nimi, ale chtěla jsem si od všeho alespoň jednu noc odpočinout.

Chvíli jsem se trápila s hledáním zapínání od stanu. Přeci jen, ve tmě se tak drobný zip hledal hůře než za bílého dne, ale nakonec jsem jej našla a já spokojeně vklouzla do jeho nitra. Ještě jsem si stihla vyměnit tepláky na spaní, spokojeně se zabalila do spacího pytle tak, že mi byla vidět jen hlava a poté s klidem usnula, jenže ne na dlouho.

^_^_^_^

,,Evelin, ty si opravdu myslíš, že je to ona? Vždyť je to ještě malé nemluvně, co své schopnosti ještě ani pořádně neukázalo," zaslechla jsem odkudsi z dáli dívčí hlas, který mi nebyl ani kapku povědomý. Pomalu jsem otevřela oči, abych se přesvědčila o tom, kde vlastně jsem. Opatrně jsem vstala a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Náhle jsem se octla v jakémsi tajemném podzemí, kam nedopadal ani jeden paprsek slunečního svitu a vládla zde poněkud melancholická nálada, ze které mi běhal mráz po zádech.

Kam to asi vede? Napadlo mě v tu chvíli a pohlédla na druhý konec tunelu. Svůj pohled jsem opět sklopila zpět na kamennou podlahu pod sebou a váhala, zda se nevydat vpřed.

,,To, že hodinářova dcera zatím  neprojevila žádné schopnosti, neznamená, že je k zahození," odvětila ona cizí žena a já se naklonila o kapku blíže, abych rozhovor obou dívek lépe slyšela. Co asi řeší? Ptala jsem se sebe samé a opatrně, rozhodným krokem, vyrazila za nimi.

,,Vždyť víš, že o nikom nerada pochybuji," hlesla ona záhadná blondýna a zbrkle máchala rukama okolo sebe ve snaze tvářit se moudře a důležitě.

,,Ale je nutné si uvědomit, že může hrozba Temných číhat odkudkoli a jestli je to proroctví o záhadné dívce ovládat čas, pravdivé,-"

,,Kristin. Je to ona, věř mi. Viděla jsem to v jejích očích," podotkla stroze Evelin a blondýnka se po jejím boku na moment odmlčela.

,,Evelin, říkám ti to jako tvá nejlepší přítelkyně. Jsi hrozně naivní. Tyhle schopnosti se dědí z generace na generaci, ale oni, jak je známo, nikoho takového nikdy neměli," podotkla Kristin a přátelsky poplácala Evelin po zádech, poté beze stopy zmizela kdesi ve tmě, která nás obklopovala všude kolem.

Takže se celou dobu ty dvě bavily o mě? Než jsem se stačila nadát, Evelin byla také fuč. Zmizely. Zmizely jak pára nad hrncem v horkém letním dni a já se náhle octla na travnaté mýtině. Beton pode mnou zmizel a pod nohama mi křupala jen velmi suchá tráva, zbarvená do šedé, místy až havraní černé barvy.

Opatrně jsem vzhlédla nad sebe abych zjistila, kde jsem se octla tentokrát a nestačila se divit. Ty dvě záhadné ženy mě zavedly přímo do lesa zapomnění!

Přede mnou se nacházela jakási temná mlha, která tvořila hranici mezi obyčejným světem a světem, o kterém mnozí smrtelníci raději ani nemluví nebo mluvit nechtějí. Záporně jsem nad vším zakroutila hlavou, zhluboka se nadechla, nejistě natáhla svou ruku přímo před sebe a ladně, leč opatrně se dotkla oné temné hmoty, jež mě postupně celou pohltila.

Než jsem se stačila nadát, stála jsem oběma nohama v místě, jež znal odpovědi na všechny mé otázky. Takže se mi onen sen snažil dát najevo, abych neutíkala? A co ta dívka z toho tajemného proroctví? Byla jsem to skutečně já, o kom Evelin celou dobu hovořila? A kdo vlastně Evelin je?
Ptala jsem se sebe samé s nadějí, že mi onen les na mé otázky konečně odpoví a já budu mít opět zpátky svůj spokojený život, jenž jsem měla do dob, kdy se záhadná řeka odkrývajíc taje minulosti začala opět probouzet.

Les, do kterého jsem vstoupila, se od běžného lesa hodně lišil. Stromy, které se zde nacházely, se již od kmene zvláštně kroutily a klikatily. Ze začátku mi přišlo, že byly jejich kmeny ožehnuté, jakoby zde před mnoha lety vypukl velká požár, jenže požár to nebyl, byly spáleny magií Temných, která prostoupila celým lesem. A v jejich korunách nevlály barevné listy, jako za podzimních dnů, ale černobílé vzpomínky, jež se postupně vytrácely společně s časem.

Byly to vzpomínky, ke kterým jsem cítila jakousi úctu. Vzpomínky, kterých jsem se možná i trochu bála, ale přesto jsem chtěla znát odpovědi, znát pravdu o minulosti.

____________________________________________

Ahoj!

Po měsíci se opět vracím zpátky k tomuto příběhu, doufám, že jste na mě za tu dobu nezapomněli :-) vzhledem k tomu, že by byla tahle část abnormálně dlouhá, rozdělím ji na dvě části, tu druhou se pokusím vydat již brzy. ^_^

A otázka na závěr. Jak se máte? Jak zvládáte tuhle nelehkou dobu? Se vší skromností mohu podotknout, že je v mém životě vše tak, jak má být :-) doufám, že je to tak i u vás :-)

Tak zatím u pokračování! :33