Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/23.- Nástrahy lesa/

Věnováno Sauriie, doufám, že Ti nová část udělá radost🙂!

Pohled Ellen

,,Slečinky první," zaslechla jsem za svými zády Michaela, jenž zůstal společně s Nellou u portálu jako poslední, všichni ostatní včetně mě byli již dávno v lese. Mlčky a unešená magií Temných jsem kráčela mlžným portálem. Ještě jsem se na tu povedenou dvojici stačila otočit.

,,Stáří má přednost," zazubila se po momentě Nella a dlaní lehce pokynula směrem k mlze, ve snaze Michalovi naznačit, aby šel jako první. Očividně se mu to nezamlouvalo, ale stejně neměl navybranou.

,,Jak se do lesa volá?" ohradil se onen brunet a mě až teď došlo, jak vtipní ti dva jsou, když se mezi sebou dohadují. Už se Janě ani nedivím, proč vždycky dostane záchvaty smíchu. Teď už ne.

,,Cože? Co? Kdo volá?" otázala se zmateně Nella, rozhlédla se okolo sebe a než se k nemu stačila otočit čelem, strčil ji chlapec do útrob portálu, jenž se za nimi stihl opětovně zavřít. Než jsem se stačila nadát, stála jsem nohama pevně na zemi, na okraji lesa. Neměla jsem sebemenší tušení, kam se všichni vypařili. Zůstala jsem sama a já si to stále nebyla schopna uvědomit.

,,Halo?"

,,Parto! Kam jste se všichni poděli?"

Při třetím pokusu zavolat, jsem to raději vzdala a založila si ruce do kapes. Stejně nebylo nadějí, že by se tu někdo z nich objevil. Zůstala jsem sama. Ten les byl opravdu zvláštní a temná energie z něj přímo sálala. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě nevědomky okrádala o mou dobrou magii. Ve snaze zahodit své pochmurné myšlenky za hlavu, jsem si ruce založila do kapes u mikiny, opětovně vydechla a rozhlédla se okolo sebe. Ten les nebyl zvláštní, byl úplně jiný. Od běžného lesa se tolik lišil. Větve stromů se ve výškách libovolně kroutily a propojovaly se mezi sebou, co mě ale dohánělo k smutku, tak uhořelé kmeny stromů. Kmeny byly tak ohořelé, že se místy sotva držely. Musela to zapříčinit magie Temných. Ta jejich odporná magie. Vždyť to přeci kdysi bylo tak nádherné místo! Pomyslela jsem si ve snaze potlačit všechny slzy, jež se draly na povrch. V ten moment jsem si uvědomila, proč strážci mermomocí volají po obnově lesa. Vždyť já sama lesy miluji, jsem jejich ochránkyně, ochránkyně všeho živého a zeleného! Tohoto místa mi bylo tak moc líto.

Vzhlédla jsem po chvilce vzhůru, do korun stromů, ve kterých se místo barevného listí nacházely jen černobílé vzpomínky. Některé z nich byly ještě barevné, jiné postupem času bledly vinou lidské paměti, která byla bohužel také krátká, jak se o ní povídá. Zajímalo by mě, kolik si toho les asi pamatuje? Určitě toho věděl o každém z nás hodně, víc, než si běžný smrtelník dovede představit. Jaké pochmurné tajemství mé minulosti asi skrývá? A jak jsem tak byla zahloubaná do svých myšlenek, jedna vzpomínka se po chvilce odpoutala z větvičky a vánek ji odnesl kamsi do ústraní temného hvozdu. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost a dál kráčela před sebe. Vůbec jsem netušila, co bude dál, kdy se všichni zase uvidíme a kam posléze budou mířit naše kroky.

Ve snaze zahnat všechny mé myšlenky, jsem konečně vzhlédla před sebe. Co jsem spatřila v dáli mě vyděsilo, ale zároveň šokovalo. Stála přede mnou černá silueta mé matky. Její stín. Ale co by má matka dělala v lese? Kde se tady vůbec vzala? Co se mi les snaží naznačit? Jakou má vlastně matka spojitost s lesem? V tu chvíli jsem si uvědomila, že na tu tmavou skvrnu v dáli hledím stejně tak nechápavě, jako ona na mě. Proč si mě pořád tak prohlíží? Stalo se se mnou něco jinak? Mám skvrny na obličeji? Fleky na zelené mikině? Má matka byla, co se čistoty a věcí s ní související, vždycky puntičkářka, ale proč by si mě takhle prohlížel její stín?

Silueta se náhle pohla, udělala jeden krok vpřed a pokynula rukou někam dál, do lesa. Neměla jsem nejmenší tušení, co ode mě vlastně chce, takže jsem jen na sucho polkla a váhala, zda se vydat za ní.

,,Jen běž. Je neškodná," zaslechla jsem nějaký tenký, dívčí hlásek za mými zády. Jak jsem se vylekala, otočila jsem se, abych věděla, s kým mám tu čest. Ale nikdo v lese za mnou nestál. Jsem blázen? Jsem tu ani ne pět minut a už mám halucinace? Strašila mě opět má neodbytná mysl, která mi v téhle situaci byla snad jedinou mou kamarádkou, ale začínala mi lézt na nervy.

,,No tak, neboj se jí," zaslechla jsem ten cizí hlas znovu a po chvilce se vydala za tou siluetou, jež se rozběhla, jakmile mě spatřila, že k ní mířím rozhodným krokem. A jak jsem tak utíkala lesem, začalo mě šíleně tlačit na plicích a na boku. Byla jsem zadýchaná, rudá a vlezlý pot se dostával i do těch nejtajnějších koutků mého těla. Měla bych začít znovu běhat. Není možné, aby byl stín rychlejší než člověk! Odplivla jsem si znechuceně na zem vedle sebe a vzhlédla znovu ke stínu, ale on tam nebyl. Silueta zmizela jak pára nad hrncem! Jsem tak nemožná, že prohraju závod i se stínem! Nedávala jsem si v duchu a vzhlédla před sebe.

Takže mě stín zavedl přímo k jídlu! No bezva, už padám hlady! Zajásala jsem a na travnatém porostu spatřila trs čerstvých, pěkně obrovských jahod. Už se mi sbíhaly sliny. Ale jedna věc mi byla přeci jen zvláštní, proč by zrovna tady rostly jahody, když tu vše okolo mě pomalu umíralo? Už jsem byla připravena se pro tu pochutinu natáhnout, ale zas a znovu mě přerušil ten samý dívčí hlas:

,,Být tebou bych je nejedla, tohle není zrovna tvůj píseček,"

,,Ale já umírám hlady!" hájila jsem se a po chvíli onu záhadnou dívku spatřila. Dívka byla výškově stejná, jako já. Měla krásné, ale opravdu nádherné šaty s odstíny soumraku a rozbřesku. Její vlasy ji sahaly pouze po ramena a na nose ji seděly obří, kulaté brýle, jenž mou pozornost upoutaly mezi prvními. Na první pohled mi dívka připadala opravdu sympaticky, alespoň to jsem pocítila z jejího milého úsměvu.

,,Hele... Najdeš na mýtině v začarovaném lese trs čerstvých jahod. Nepřijde ti to trochu divné?" ohradila se ona neznámá a já jen pokrčila rameny.

,,A co já s tím, mám hlad," bránila jsem se a za moment pocítila nepříjemné bublání v mém břiše, jenž mi jasně dávalo najevo, že jakmile si tu jahodu neutrhnu, umřu hlady. Rezignovaně jsem si založila ruce na prsou a cizinka po sekundě pouze vydechla a jednou rukou se chytila za čelo.

,,No, jak myslíš, já tě chtěla pouze varovat," odvětila mi stejně tak lhostejně, jako já oponovala jí. Co vlastně ta cizinka byla zač a jak mě v lese našla? Vrtalo mi hlavou.

,,A před čím jako?" otázala jsem se neboť jsem byla ze všeho zmatená a hlavně hladová. Než jsem se stačila nadát, záhadná obyvatelka lesa byla již dávno pryč a já stála vedle lákavých rudých jahod úplně sama.

Mám nebo nemám? Rozhodovala jsem se mezitím, ale stejně jsem nakonec učinila. Opatrně, leč váhavě jsem se pro ten kus ovoce sehla a lehce jej utrhla, když v tom se zem pode mnou lehce otřásla a zanedlouho se z ní začaly zvedat obří rudé listy, které mě za nemalou chvíli pohltily spolu s hustou černou tmou. Asi jsem v lese nebyla jediná, kdo měl hlad. Žer nebo budeš sežrána. Pomyslela jsem si a teprve teď si uvědomila, že se mi mé nesprávné rozhodnutí stalo osudným.

____________________________________________

Pokračování příště...

PS. Měl by někdo z vás také zájem o kapitolku s věnováním, s osudem a minulostí vaší oblíbené postavy? :-) jinak, doufám, že se tahle část líbila a jak to tak vypadá, pomalu se vracím k častému publikování :DD ale nechci nic zakřiknout :D do té doby ahoj! :)