Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/14.- Údolí neklidu/

Pohled Jany

,,Kdyby se něco dělo, tak dej vědět, zatím se měj," loučila jsem se u dveří s Ellen, která mě jako jediná šla doprovodit. Všichni z domu byli už dávno pryč. Jen já jsem se na okamžik zdržela, upřímně jsem nechtěla poslouchat záživné rozhovory mého bratra a Nelly, a tak jsem je poslala napřed, abych si alespoň trochu, od všech událostí za poslední dny, alespoň na okamžik vyčistila hlavu.

,,Dobře, co nejdříve se ozveme," objala mě přátelsky na rozloučenou a lehce se usmála.

,,A kam zmizela Celest?" pohlédla jsem na moment za Ellenino rameno, do prázdné předsíně pohlcené šerem. Dopadal sem jen slabý kužel světla z kuchyně, kde Katrin chystala nejspíše oběd, jehož vůně se linula éterem okolo nás.

,,Nemám nejmenší tušení, nejspíše zalezla ke klukům do pokoje," odvětila Ellen prostě a ledabyle přitom pokrčila rameny.

,,Vždycky chodí ke dvojčatům na drby, vždyť ji znáš," dodala nakonec a já se na oplátku pouze usmála. Moc jsem tomu ale věřit nechtěla, protože dle mého názoru si na tom balkoně musely něco říct. Poznala jsem to totiž z Celestina zahořklého výrazu, který měla, když se vracela z balkonu. Něco mi tady nesedí.

,,Děje se něco?" probrala mě po chvilce Ellen z mých úvah a já se jen zbrkle usmála.

,,N-ne, vůbec nic se neděje," zalhala jsem, zatímco si mě Ellen měřila kritickým okem.

,,Dobře, budu ti tedy věřit," zazubila se po momentě tmavovláska a já se spokojeně zaculila. ,,Tak se tedy měj," mávla jsem Ellen na rozloučenou, zatímco jsem scházela dolů ze schodů, do celkem prostorné předsíně.

,,Tak čau," zaslechla jsem za mými zády Ellenin tenký hlásek a následné prásknutí dveří. Scházela jsem poslední schod a náhle se octla u dveří, kde jsem se na okamžik zastavila, abych se mohla zhluboka nadechnout.

Bylo to celkem náročné dopoledne,
pomyslela jsem si, zatímco jsem opatrně sahala na pozlacenou kliku u dveří, která pod tíhou mé dlaně cvakla a dveře se rozletěly do strany.

*

Procházela jsem bývalou návsí a přemýšlela v duchu nad tím, co jsme si za jediné dopoledne stihli říct. Kostel se mi mezitím strácel za zády a stromy nad hlavou mi dělaly příjemný stín, zatímco vlahý letní vánek chladil mou kůži rozpálenou od poledního ostrého slunce.

Ranní mlha se nad údolím postupně rozpustila a já si tak opět po dlouhé době mohla dopřát trochu samoty a hřejivých letních slunečních paprsků. Vždyť pomalu čtyři dny v kuse neustále lilo jak z konve.

Jak jsem tak v tichosti procházela pod všemi korunami listnatých stromů, zastavila jsem se u místa, které mi bylo (bohužel) příliš známé. Malý hřbitůvek kousek za vesnicí obepínal dřevěný plůtek v jehož středu se nacházela drobná, železná branka, která byla od mého posledního setkání s Iris stále otevřena.

To sem za tu dobu nikdo jiný kromě mě vůbec nevstoupil? Napadlo mě při pohledu na všechny ty hroby s kamennými náhrobky, které místy pomalu pohlcoval zelený břečťan, či jiný plevel, kterého tu bylo bohužel také plno.

Dominantou onoho hřbitůvku byl železný kříž na žulovém podstavci, pod kterém se nacházela dřevěná lavička na sezení, jež také postupně zarůstala zeleným plevelem.

Je to tu tak krásné a malebné. Jaká škoda, že je to tu už dlouhou dobu takto opuštěné, třeba tu mám i já nějakého předka. Strašily mě mé neodbytné myšlenky a já se zahleděla do lesa, který se za hřbitovem nacházel.