Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/16.- S pravdou ven!/

Pohled Celest

,,Určitě lžou! Tohle nemůže být pravda!" rozčilovala se Ellen cestou domů a zbrkle okolo sebe mávala rukama. Musela jsem se několikrát uhnout, aby mi v tom všem zmatku nenatáhla jednu přes tvář. Z té zprávy od Temných jsem i nadále zůstala v šoku a neschopna jakékoli smysluplné konverzace, takže by mi facka přes obličej určitě prospěla, alespoň bych se probrala. To se ale naneštěstí nestalo.

,,Ty jim to věříš?" otázala se mě sestra a já se konečně probrala a zmatená ji pohlédla do tváře.

,,Nevíš, čeho všeho jsou schopni. Neznáš je tak dobře, jako je znám já, ale matka o tom bude vědět víc, určitě nám to vysvětlí," pronesla jsem s klidem tvářit se rozumně, ale už jen při vzpomínce na ty tři odporné zjizvené tváře ve mě vše vřelo. Připadala jsem si v tu chvili jako spící sopka, jenž má každou chvíli bouchnout. Sama jsem ani pořádně netušila, zda jsem víc naštvaná na Temné nebo na matku, která nám celou dobu lhala o jejím původu. Tak či onak je z toho lesa co nejdříve  vypudíme a vše se vrátí opět do normálu. Do dob, kdy jsme o nich neměli ani sebemenší potuchy.

,,Tak to bude muset. Nerada bych nosila jejich odporné DNA! Už jen při té představě mám chlupy v pozoru, no fuj!" odplivla si Ellen s nechutí a já na ní pohlédla kritickým okem. Ačkoli Ellenina husí kůže nebyla přes její zelený svetřík vidět, její obličej plný kysele mluvil za vše. Tolik Temné nenáviděla za všechno, co v minulosti napáchali a já se jí ani trochu nedivím, protože je nesnáším také, jen to na sobě nedávám tolik znát, ale nejradši bych je zaškrtila, zardousila a nechala jednou pro vždy vymazat z mapy, jako to oni udělali s naším domovem.

,,Myslím, že ji jen stvořili, nikoli splodili a to je velký rozdíl. Také by mě velice zajímalo, proč ale?" odvětila jsem se zvídavostí, jenž ve mě neustále rostla stejně tak, jako rostla v mé sestře.

To má matka lhala jen nám nebo lhala také našemu otci? Pocházel můj otec taktéž od Temných? Ne, to je přeci naprostá hloupost, vždyť vládl živlu, stál na straně dobra, to jen má matka měla způli prohnilý osud, ale jak se dokázala tak rychle změnit z padoucha na čistou duši?

,,Asi máš pravdu," uznala mi Ellen. ,,Ale stejně je pořád zpola tak prohnilá, jenže co když se pletu? Co když ji někdo změnil od samého základu? Změnil ji natolik, že na svůj původ skoro zapomněla?" sestra mi pohlédla do očí a já v tu chvíli měla pocit, že mi snad čte myšlenky, vždyť ještě před chvílí mi přesně tohle běhalo v hlavě!

,,To netuším, ale zajisté to musel být velmi milý člověk s pevnou vůlí a trpělivostí,"

*

Bylo už hodně pozdě, soudíc čas tak kolem půlnoci. Snad celý dům spal, ale já spát nemohla. Udělala jsem si tedy horký čaj s ovocem a usedla do obývacího pokoje na koženou sedačku ke krbu, v němž ještě dohořívaly poslední zbytky briket. Čaj jsem opatrně odložila na konferenční stolek a fialovou dekou se celá obalila tak, že mi šla vidět jen hlava. Po momentě jsem pohlédla na krbovou římsu, na které byly kromě nádherných okrasných svící také hodiny, jenž jsme zdědili po naší prababičce. Hodiny nad krbem oznamovaly za deset minut půlnoc.

Mohla jsem tušit, že bude za pár minut půlnoc. Problesklo mi hlavou při vzpomínce na doby, kdy jsem se noc co noc touhle dobou vždy zjevila jako přízrak bez duše. Stejný pocit ve mě přetrvává dodnes, někdy mívám strach, že se druhý den probudím a zbude ze mě jen pouhá jabloň.

Jak jsem tak byla zamyšlená, náhle jsem v té tmě, jež obklopovala celý náš dům, zaslechla drobné krůčky, které se neustále přibližovaly. Zjevně jsem nebyla jediná, kdo v tuhle dobu nemohl spát, domnívala jsem se, že by to mohl být můj bratr Markus. Vždycky se v noci probouzí se slovy ,,Neděs se, jdu se jen napít" nebo ,,Honila mě ve snu mlsná". Osoba se u dveří náhle zastavila a veškeré mé domněnky vyvrátila, stála tam má matka, jež na mě pohlédla nechápavým, ale i starostlivým pohledem.