Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/11.- Na stráži/

Pohled Samanthy

,,Tak sis pořádně odpočinula?" uslyšela jsem náhle za svými zády velice povědomý dívčí hlas. Bleskurychle jsem se za tím hlasem otočila a ve dveřích svého pokoje spatřila Trevis, které se úsměv ve tváři táhl od ucha k uchu. Také jsem si nemohla nevšimnout její nádherné róby, kterou tvořily drobné, třpytivé krystalky ledu a okolo pasu uchycený závoj zdobený bílými, sněhovými vločkami. Každá měla jiný tvar, ale i přesto do sebe dokonale zapadaly. Dlouhé, blond vlasy měla dnes rozpuštěné. Vždy je nosila sepnuté v drdolu, jen dnes ne, což bylo poněkud neobvyklé.

Trevis se navenek tvářila chladně, někdy zcela odtažitě, aby také ne, když ji dal osud do vínku vládnout moci ledu. Zkrátka se vždy chovala zcela nedostupně, byla skoro jako hrad v Karpatech. Takhle šťastnou a plnou pozitivní nálady, kterou rozehnala i mezi mě a Zorra, jsem ji viděla naposledy před třemisty lety, kdy byla zvolena nová Rada čtyř, jež ale díky Iris bohužel zanikla.

,,Upřímně jsem si v duchu přála alespoň hodinu, dvě, navíc," zazubila jsem se a před zrcadlem si uhladila své šaty v barvách rudé, oranžové a růžové, které pro mě představovaly jakési pradávné symboly začínajícího nového dne, s barvou mých vlasů to tvořilo zvláštní kontrast. Ještě jsem si stačila na nos nasadit své brýle, prohrábnout své neposlušné hnědé vlasy s délkou sahajíc po ramena a mohla jsem vyrazit vstříc novému dni.

Trevis už netrpělivě vyčkávala na chodbě a já se ještě na poslední chvíli stihla koutkem oka podívat ven, z okna, kde se noc pomalu, ale jistě chýlila ke svému konci. Svůj pohled jsem přemístila na netrpělivou Trevis, která neustále vyčkávala v šeru chodby. Já jen vydechla a na dívku se zvesela usmála.

Čas na stráž! Nový den je tu!
Nabádal mě jakýsi tichý hlásek v mé mysli a spolu s Trevis bok po boku vyrazila za Zorrem, kterému zrovna končila noční hlídka.

S Trevis jsem v naprosté tichosti procházela po štěrkové pěšině, jež vedla do naší malé stromové kolonie a kochala se při tom všemi těmi barvami na obloze, které způsobilo právě teď vycházející slunce. Naše kolonie se nám ztrácela za zády a v dáli nás vítal metr a půl vysoký kamenný sloupek, na kterém byly prastarými znaky vryty symboly východu, západu, severu a jihu.

Možná si říkáte, proč nežijeme na zámku nebo v paláci, jako normální výše postavené osoby, ale důvod byl celkem prostý. Jelikož jsme národ ve znamení Slunce, uctíváme přírodu a vše živé. Už od pradávna jsme měli v korunách stromů domky spletené z větví a dalších darů, které nám dala příroda. Zorro vždy říkal, že to byla skvělá skrýš před Temnými, ačkoliv u nich bylo známo, že na denní světlo nevstoupí, byla to naše stoprocentní ochrana. I když posledních osmdesát let bylo vše úplně jiné, na světlo vstoupili jen tehdy, když se proměnili v něco, co děsí snad každého smrtelníka. Jednoduše berou podobu nejčastěji v to, čeho se lidé nejvíce bojí. Většinou jsou to duchové, démoni, hadi, pavouci všelijaké noční můry a nadpřirozeno.

Temní kdysi putovali po světě, aby našli místo, kde by se konečně mohli usadit. Kamkoli se hnuli, tam nedělali paseku. Všechna ta zaniklá místa, včetně Cetvin, kdysi plná života, dnes už díky Temným neexistují. Lidé na ně zkrátka za ta léta zapomněli, a tak vstoupili do našeho stínu a usadili se nedaleko pramene v lese Zapomnění. Dříve to byl les Vzpomínek, kam si lidé často chodili pro rady nebo jen zkrátka chtěli znát svůj osud, ale co do lesa vstoupili Temní, vše se změnilo. Pozitivní síly postupně zmizely a les zahalila hustá, neproniknutelná mlha. Nikdo nemohl do lesa a nikdo se z něj  již nikdy nedostal. Temní na nějakou dobu usnuli a my se teď obáváme, aby se znovu neprobudili.

S Trevis jsem dorazila k místu, kde jsme se se Zorrem střídali na stráži. Nacházel se zde jen strom, pod jehož stínem se nalézala dřevěná lavička, na které momentálně seděl onen strážce noci a hleděl nepřítomně kamsi, do údolí pod námi. Opomněla jsem, že zde byl opravdu nádherný výhled na hory, jež byly všude okolo nás a hned pod kopcem, kde jsme sedávali na stráži, si pramen řeky osudu zpíval tu svou.