Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/38.- Nemocná Jana/

Pohled Celest

,,Tak co? Jak se cítí? Jak ji je?" vyhrkla jsem na jeden nádech vletíce do Janina pokoje. Janina matka své dceři na čelo zrovna položila několik studených obkladů, zatímco ji Ellen s Nellou bedlivě sledovaly. Ovšem do doby, než jsem do pokoje vtrhla jako velká voda. Tím jsem přitáhla svou, možná nechtěnou pozornost a mě až teď došlo, proč se na mě všechny tak upřeně dívaly. Zapomněla jsem zaklepat.

,,Pardon, já jen," poznamenala jsem zahambeně a na svých tvářích cítila, jak rudnu. Současně jsem lehce přivřela dveře za mými zády.

,,O nic nejde. Jen jsi nás vylekala svým prudkým jednáním." poznamenala úsměvně blondýna sedíce u Janiny postele. Dívka v ní se několikrát zavrtěla a poté se obrátila bokem ke zdi. Nojo, vydechla jsem a dlaní si promnula čelo.

,,To je celá ona. Celest vždycky jedná prudce, bez jakéhokoli rozmyslu," zazubila se Ellen a Nella pouze pobaveně zakroutila hlavou. ,,nicméně jsem hrozně ráda, že ses konečně vrátila mezi nás. Musíš nám o lese povědět víc. Co jsi prožila a hlavně, co zajímavého jsi objevila." usmála se má sestra a hrdě mi pohlédla do očí. Někde ve svém nitru jsem cítila, že se změnila, že ke změně došlo i ve zbytku skupinky. Setkala jsem se pouze s těmi třemi, o Michaelovi jsem zatím nic nevěděla.

,,Také jsem hrozně ráda. Ani nevíte, jak se mi po vás stýskalo. Myslela jsem, že jste na mě zapomněli," poznamenala jsem již o něco smutněji, zatímco se Elleniny oči ve stínu tak zvláštně zableskly.

,,Celest," hleslo mé identické dvojče a zahledělo se mi do očí. Měla jsem dojem, že se ze mě snažila něco vyčíst. Já se mezitím zachvěla, neboť mnou projel mráz. Netušila jsem, zda to bylo díky Ellenině výrazu ve tváři nebo průvanu z chodby. I tak se všechny mé svaly v těle napnuly a mé rty se semkly do úzké linky.

,,Nikdy bychom na tebe nezapomněli. Nikdy," netrvalo dlouho a vyloudila ze sebe posmutnělý úsměv. ,,Nikdy." zdůraznila ono poslední slovo její věty a mě se oči pomalu zaplnily prvními slzy dojetí.

,,Já vím. Měla jsem jen strach," hlesla jsem smutněji, zatímco jsme jedna druhou opravdu vřele objaly. Ellen mě současně hladila po zádech.

,,To věřím. Už jednou jsme tě s bratry ztratily. Mohlo k tomu znovu dojít, ale vrátila ses," dodala a my se od sebe odtáhly. Sestra se tvářila spokojeně. Až moc spokojeně.

,,Vrátila jsem se, protože vesmír sám věděl a ví, co je správné," usmála jsem se.

,,Vesmír ne, osud. Jsme si souzeni, to je snad jasné," ozvala se po chvilce také Nella a já ji dala za pravdu tichým kývnutím hlavy.

,,Jinak by nic takového nedopustil."

,,To ne. Chudák Jana. Z nás všech to odnesla nejhůře. Stejně mě udivuje jen jedno... Jak Egon věděl, že je Jana naším slabým článkem skupiny?" otázala jsem se po chvilce mlčení ostatních. Po opravdu malé chvilce, jenže mě připadalo, jakobych mlčela sto let.

,,Má dcera si v dětství prošla traumatem," odvětila mi po momentě Janina matka a svůj pohled svěsila ke spící dívce. Už od návratu z lesa o ní měla hrozný strach, byla první, kdo se jí ujal a kdo ji střežil jako oko v hlavě. Seděla u ní téměř celý den a domnívám se, že i celou noc. Neustále jí dávala nové obklady a dělala různé bylinkové čaje, měřila její tělesnou teplotu a občas ji dopovala paraleny. Doufala, že alespoň ty ji horečky srazí.

,,Mysleli jsme, že se z toho šoku dostala. Ano, po nějaké době na onen osudný incident zapomněla, ale následky v ní zůstaly. Vždycky měla strach z neznáma a svou důvěru též nedala jen tak někomu," dodala v krátkosti Melissa a věnovala nám významný pohled. Ano, Janina matka se jmenovala Melissa.

,,To už víme," přitakala také má sestra. ,,nám na začátku také nechtěla věřit."

,,Ano, alespoň se nedostala do nesprávných rukou. Po čase mi hodně vyprávěla o Iris a o tom, co s ní ta ženská měla v plánu, ale nedala se." zazubila se hrdě Melissa a její tvář se rozzářila štěstím. ,,Tuhle vlastnost zdědila po otci."

*

Po nějaké době se Melissa rozhodla opustit Janin pokoj se slovy, že by nestihla uvařit oběd, a tak jsem se na její místo usadila já. Bylo to už dlouho, co jsem u Janiných rodičů byla naposledy, vše se stalo tak náhle, že jsem si ani v klidu nestihla prohlédnout její pokoj. Aura místnosti byla veselá a hrozně hezky to tu vonělo, jakobych se nacházela na louce plné rozkvetlých bylin. Neodolala jsem a vůně se nadechla znovu. Až pak jsem si v koutě hned za dveřmi všimla elektrické vůně do zásuvky, možná odtud se linula ta nádherná vůně. Hned ode dveří se nacházela mohutná dřevěná skříň s prosklenými dveřmi a kousek od ní také podlouhlý psací stůl. Nad dívčinou postelí byla umístěna police s hromadou knih a vprostřed pokoje, na plovoucí podlaze se nacházel černobílý běhoun, jehož konce byly úmyslně rozčepířené. Působilo to tu na mě klidným a čistým dojmem. Měla to tu opravdu hezky zařízené.

,,Moc mě to mrzí," špitla jsem směrem k Janě, jež byla neustále zahalená v peřině. Odkrytou měla pouze jen hlavu. Dívka se pouze hluboce nadechla a poté vydechla. Odpovědí se mi nedostávalo.

,,Mrzí mě, že jsem tě dostala do téhle situace. Doufám, že se nám podařilo z tebe vymýtit to zlo z lesa." dívka se náhle pohla a jednu ruku vytáhla zpod peřiny, opatrně si ji přiložila na čelo.

,,Kolikátý je to?" zamumlala, ale jelikož byla zabalená do peřin, nerozuměla jsem ji. Vrhla jsem po ní nechápavý pohled.

,,Co prosím?" otázala jsem se jí a dívka se ke mě opatrně obrátila čelem. Její oči byly ponořené do rudé barvy a tvář měla bledou jak stěny v jejím pokoji. Jednou rukou se stále držela za obklad.

,,Obklad, kolikátý mi máma dala obklad," hlesla již o něco zřetelneji a já se neubránila úsměvu. Netušila jsem, kolik dní tohle všechno trvalo, ale udělalo se jí konečně lépe. Alespoň doufám.

,,Asi stopadesátý," zavtipkovala jsem a má kamarádka se pod vší únavou konečně usmála.

,,Srandistko," po momentě po mě švihla malý polštářek. ,,co se vlastně stalo, jak jsem se sem dostala? Nic si nepamatuji." pronesla ve snaze se vzpamatovat. Stále byla zmatená a ani jsem se jí nedivila. Musel to pro ni být šok. Představa, že by ve mě byl někdo z Temných, mě vyděsila.

,,Co se stalo? Tváříš se vyděšeně," probrala mě po chvilce z mého myšlenkového tranzu.

,,Jen jsem se zamyslela. Až ti bude lépe a budeš se smět postavit znovu na nohy, vše ti povím. Myslím, že i s ostatními si máme co říct," usmála jsem se a Jana jen něco nesrozumitelného zamrmlala. Měla jsem hroznou radost, že se jí udělalo lépe. Sice to pořád nebylo ono, pořád to nebyla ona, ale měla už o něco lepší náladu. Vidět ji bezvládnou ležet v peřinách neschopnou řeči mi rvalo srdce.

__________________________________________

Tak tohle bylo snazší, než jsem si myslela. Předposlední část^^ ta úplně předposlední. Ani se od příběhu nechci odloučit, protože mi hodně přirostl k srdci a bavilo mě, jak se postavy v průběhu trilogie měnily. Nicméně letos trilogie slaví 5. Leté výročí od první vydané kapitoly z roku 2017... Jo, čas plyne jako voda a s tím bohužel nemohu nic udělat, ale něco na toto výročí chystám 😊 mějte se krásně a napočtenou u poslední kapitoly^_^

-B.