Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/31.- Nečekané setkání/

Pohled Ellen

,,To proto osud chtěl, aby jste se všichni znovu setkali. Ukázal vám všem dveře. Celest v lese čeká ještě jedno z tajemství její minulosti. To proto tu teď není, neboť dveře ještě hledá," zaslechla jsem náhle za mými zády jemný dívčí hlas, který mi byl velice povědomý. Ano, byl to přesně tentýž hlas, jenž mě v lese varoval, abych nejedla to přiotrávené ovoce. Po momentě jsem se za tím hlasem otočila a z toho, koho jsem před sebou spatřila, mi málem spadla brada v údiv.

,,T-tebe já odněkud znám," to byla v tu chvíli jediná věta, kterou jsem ze sebe s neskrývaným údivem dokázala vyplodit. Cizinka mě neustále provrtávala zkoumavým pohledem a zbytek party jen nevěřícně zamrkal očima. Určitě si všichni mysleli, že sní. Že se jim to všechno muselo zdát, ale bohužel nezdálo. Opravdu jsme se nacházeli v Matewallu.

,,Ano, byla jsem přeci za tebou v lese, vzpomínám si," odpověděla mi dívenka téměř okamžitě a prsty si lehce posunula své velké kulaté brýle.

,,A mimochodem, jsem Samantha, strážkyně dne," představila se mi a ze širokým úsměvem ke mě natáhla svou dlaň.

,,Já jsem Ellen, živel země," zazubila jsem se a obě si přátelsky na uvítanou potřásly rukama. Samantha na mě působila hodně sympatickým dojmem. Neustále se usmívala a v jejích očích zelené barvy jí hrály drobné jiskřičky. Vaši pozornost by jistě upoutaly její nádherné šaty zbarvené do rudé, růžové, oranžové a žluté barvy. Tahle kombinace mi přišla hodně zvláštní, ale pro Samanthu měly tyhle odstíny barev určitě nějaký skrytý symbol. Tak moment. Něco mi uniklo? Vážně se představila jako strážkyně dne? Co když je to jeden z těch strážců, které neustále volali Celest? Nějak mi to nesedí, vždyť bylo těch strážců přeci více, ale ona byla jenom jedna. Prozatím. Strašila mě neustále má neodbytná mysl a já se mezitím zahleděla do kopcovitého údolí před sebou, tudíž jsem na moment přestala vnímat okolní realitu.

,,Očividně se ti u nás moc líbí, nemám pravdu?" vyrušila mě Samantha z mých myšlenek a já se na místo odpovědi pouze zasněně usmála.

,,Ano. Je tu opravdu nádherně. Jen se mi na okamžik zastesklo po domově," vysoukala jsem ze sebe a při slově domov, se mi hlas v půli zlomil. Z Cetvin jsme jen pár dní pryč a už se mi stýská? Co se to se mnou děje? Problesklo mi myslí a pohledem poté zabloudila k ostatním, kteří se rovněž kochali zdejší nádhernou horskou krajinou.

,,Na Cetvinách musí určitě být také nádherně,"

,,Bylo. Než jsme přišli o domov," vzdychla jsem posmutněle.

,,Tak to je mi moc líto," pohlédla mi Samantha do mé posmutnělé tváře. ,,Ale kvůli tomu jste sem určitě nepřišli, že ne?"

,,Ne. Jsme tu kvůli Celest. Ve snech ji neustále volaly nějaké hlasy. Nám tvrdila, že prý jakýsi strážci z Matewallu," odvětila jsem. Samantha si založila ruce na prsou, nervózně se ošila a tváře se jí zbarvily do červené. Na moment se mi zdálo, že se dívenka drobet ostýchala, ale proč? Měla strach z naší reakce?

,,Ano.. Ti strážci jsme totiž my se Zorrem. To my volali tvou sestru. Jedině ona nám může pomoct jednou provždy vyhnat Temné a osvobodit les," pronesla Samantha z důrazem a já se nervózně podrbala na zátylku.

,,Aha. No, tak tím se všechno vysvětluje," odvětila jsem a náhle za svými zády zaslechla hlasité oddechování, jakoby se někdo řítil z kopce přímo k nám.

,,Samantho! Kde probůh vězíš! Za chvíli začíná náš festival Slunovratu! Nechceš jej přeci zmeškat?" než došlo na pohled, spatřila jsem chlapce. Mou pozornost upoutaly jeho krátké vlasy, temné jako noc. Jeho bledá tvář s chlapcovic černou hřívou vytvářela silný kontrast, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Ačkoli jsem sama pořádně netušila proč, přišel mi zvláštní. Řekla bych jiný, než byl třeba Michael nebo mí bratři Mark s Markusem. Počkat. Vážně řekl festival Slunovratu? Slunce určitě používají jako orientační bod. Za to my se vždycky řídili podle měsíce. A já si říkala, že je tu přeci jenom něco jinak.

,,Zorro, ty si to tedy umíš načasovat," zahihňala se Samantha a já koutkem oka zavadila o Nellu, jež si chlapce od doby jeho příchodu, intenzivně prohlížela. Copak ona jej už někde viděla?

,,Vážně se jmenuješ Zorro?" zaslechla jsem po momentě za zády udivenou rusovlásku a černovlasý chlapec k dívce netečně vzhlédl. Z jejich chování jsem usoudila, že se ti dva také odněkud znali. Nella chlapce zkoumala překvapeným pohledem a ostatní tomuhle podivnému seznámení pouze přihlíželi.

,,Ano. Ale ty.. Jsi mi nějaká povědomá. Neznáme se odněkud?"

,,Myslím, že ano. Ty jsi přeci ten cizinec z lesa, který mi nechtěl říct své jméno, ale teď ho vím," hlesla Nella a zadívala se chlapci do očí. Ti dva si v tichosti mezi sebou vyměňovali významné pohledy a já vůbec ničemu nerozuměla.

,,Nezdá se mi to nebo mi vážně znovu něco uniklo. Vy dva se také znáte z lesa?" otázala jsem se nevěřícně Nelly a ta jen mlčky kývla hlavou na souhlas.

,,Ehm, potkali jsme se v lese asi tak jako ty a tady Samantha," hlesla a poukázala na tu dívenku s obřími kulatými brýlemi na nose. ,,To jest úplnou náhodou," dodala v krátkosti a Zorro jen mlčky na znamení souhlasu několikrát kývl hlavou.

,,Takže vy jste tedy ty slavné elementy,"

,,Moc rád vás poznávám. Když už jsme se tu všichni hezky sešli, rád bych vás všechny srdečně pozval na náš festival Slunovratu. Doufám, že mé pozvání přijmete," usmál se kulišácky Zorro a s partou jsem si současně vyměnila pár významných pohledů. Pak ostatní přikývli.

,,Dobře. S partou vaše pozvání určitě rádi přijmeme. A kdy začíná?" tázala jsem se a černovlasý hoch se i nadále culil jako měsíček na hnoji.

,,Zhruba za pár chvil," pronesl krátce a zahleděl se do jejich stromové kolonie, které dominovala dřevěná vstupní brána s vyrytými ornamenty ve tvaru slunce a slunečních paprsků. Sloupy oné dřevěné brány vlastnily hadovitý tvar, který mě uvítal již z dáli. Měli to tady opravdu nádherné. Žili úplně jinak, než žijeme my. Žili tak odlišně a o to více se mi zdejší okolí zamlouvalo. Nemohla jsem ale zapomenout na můj pravý, skutečný domov. Nejspíše to bylo tou nádhernou krajinou, která mé zelené oči úplně zaslepila.

,,Výborně," usmála se zářivě Jana, která za celou dobu naší konverzace nevyloudila ani jedinou hlásku. Určitě byla z toho všeho překvapená a upřímně jsem se jí ani trochu nedivila. Cítila jsem se totiž úplně stejně.

Zorro si spolu se Samanthou současně vyměnili pár spokojených pohledů a na chlapcův pokyn jsme se společně všichni odebrali do nedaleké stromové kolonie, která mě rovněž uchvátila, jako tamní okolní krajina. Nesměla jsem zapomenout na svou sestru. Zatímco já se kochala zdejším okolím, Celest si nejspíše procházela peklem, o jakém se jí určitě ani nesnilo. Bylo mi ji v jednu chvíli líto, chtěla jsem ji jakkoli pomoci, ale to bych potom porušila všechna podivná místní pravidla, kterými se museli řídit všichni, jenž do lesa jednou vstoupí. Sice jsem neustále myslela na svou sestru, ale i tak se v onen moment všechno zdálo naprosto parádní.

Až do jedoho okamžiku, který šokoval všechny obyvatele i strážce stromové kolonie.

_____________________________________________

Taaak!
Dlouho očekávané setkání je konečně tady! Doufám, že jste nečekali dlouho. Jak se máte? Já si nedávno prošla menší krizí. Měla jsem docela náročný týden, ale i přesto jsem si našla čas na pokračování.❤️ Pokud i vy procházíte těžkým obdobím. Držím vám všem palce, ať to zvládnete! Buďte pozitivní a nad věcí! :)

Pokračování příště...