Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/13.- Ve stínu lesa/

Pohled Ericha

,,Zpropadení strážci! Nebýt jich, celý pramen by byl už dávno náš, ale kdepak! Samantha se Zorrem se pramene drží jako klíšťata neustále toužíc po krvi svého hostitele!" odplivl jsem si znechuceně při běžné procházce lesem Zapomnění, který se teď stal mým domovem, jenž ještě sdílím spolu se dvěma dalšími strážci temna a zla, Ernestem a Egonem. Ačkoli neseme se strážci jedno společné jméno, jsme všichni tři přeci jen v něčem odlišní. Egon je pán všeho utrpení, kdežto Ernesta v posledních pár letech trápí vlna pochyb. Snažili jsme se to z něj všemožnými způsoby dostat, ať už mučením nebo obyčejnou zpovědí, ale z Ernesta, jakoby se náhle stal nedobytný hrad v Karpatech obemknutý tou nejvyšší zdí světa. Má z nás strach? Bojí se, že ho pak budeme mít za zrádce? Něco nám tají? Těžko říct, s Egonem jsme se ale nakonec shodli v tom, že nám to časem sdělí sám.

Kráčel jsem i nadále lesem, kde se stromy pod vlivem naší temné magie kroutily a klikatily od samotných kořenů až po jejich mohutné koruny, kde byly ukryty snad všechny vzpomínky, které kdy byly člověkem vytvořeny. Husté, černobílé vzpomínky vytvářely korunu podobnou té z barevného podzimního listí jen s nepatrným rozdílem. Vlastně to funguje úplně stejně jako u běžného stromu. Pakliže nějaká vzpomínka z koruny vybledne nebo na ni lidé zapomenou, zmizí podobně, jako u stromu na podzim, kde barevné listí padá rovnou k zemi. Tady ale ne, tady se vzpomínky zkrátka vytratí jako duch. Tiše a tajemně.

Díval jsem se na všechny ty stromy a v duchu si říkal, jak je možné, že jsme spolu s bratry před sedmdesáti lety dokázali stvořit něco tak tajemného a zároveň tak děsivého s negativní energií, které bylo všude, dle mého, až příliš požehnaně. Okolo mě a všude mezi stromy se valila hustá, bílá mlha, zkrze kterou zatím z nebe neprostoupil ani jediný, drobný sluneční paprsek. Všeobecně zde vládla melancholická nálada a nepříjemná atmosféra, na kterou jsem byl obzvlášť pyšný. Vždyť jsem přeci já pánem temnoty.

Vše se tak okolo nás zdálo být takřka bez chyby, ale jak s oblibou často říkával Ernest vždy u svačiny, oběda či večeře, že nic na světě není zcela bezchybné a to se bohužel ukázalo i v našem současném domově.

Má obvyklá cesta lesem byla zakončena u řeky, kde jsem se zastavil a rozhlédl se po okolí. Svého činu jsem ale litoval, když jsem pohlédl na její hladinu, která nebezpečně zezlátla. Vlastně celou dobu byla zlatá, já to jen ignoroval a až teď mi postupně začalo docházet, co se v posledních týdnech s lesem vlastně vůbec dělo. Tak Ernest měl přeci jen pravdu.

,,Už jsi to slyšel, Erichu?" otázal se mě odkudsi z dáli náš nejmladší člen trojice Egon, zatímco jsem se s nejistým pohledem rozhlížel okolo sebe.

,,To o tom proroctví přeci, nevzpomínáte si na něj? Nebo jste zde v lese Zapomnění na to proroctví za ta léta úplně zapomněli?!" pokračoval Egon i nadále, jakoby se nechumelilo. V hlavě se mi současně vybavila tvář Iris a vše, co se dělo ještě před sedmdesátipěti lety až po dobu, kdy Iris cestovala zpět časem jen proto, aby pochytala nové elementy na Zemi a Cetviny opět upadly v zapomnění, ale podle Egonových slov očividně selhala a mě se tvář mezitím zkroutila do opravdu ohavného úšklebku plného hněvu.

,,Máš na mysli tu pohádku o té magické dívce, která nás má údajně spolu s elementy navždy poslat kamsi do podsvětí? Ooo! Už se strachy třesu!" odplivl jsem si znechuceně, s náznakem ironie. Egon určitě nebyl takový hlupák, aby si myslel, že svůj výrok myslím vážně. Samozřejmě se tomu všemu vysmívám. Už jednou jsme Celest drželi v zajetí, stalo se tomu tak i její předchůdkyni Evelin, ale Celest byla osvobozena elementy, které měla Iris také zajmout, jenže nezajala! V ten moment jsem měl pocit, že ve mě zlo opět stoupá, nemůžeme přeci dovolit, aby si lidé na Cetviny opět vzpomněli. Mají zůstat v zapomnění tak, jako tomu bylo do chvílí, kdy se zde zrodil živel vody a vzduchu.