Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/7.- Hlava plná otázek/

Pohled Celest

,,Myslím, že máš dvojčatům z Janovky co vysvětlovat," podotkla Ellen s vážným výrazem ve tváři a já dál sledovala zděšeným pohledem svého bratra, kterému proudem tekly slzy po tváři.

,,To ano," vzlikl Markus a rukávem od mikiny si kutálející slzy setřel ze zarudlé tváře plné drobných, hnědých pih.

,,A co ti strážci? Co po mě mohou chtít?" promluvila jsem po chvíli ticha a Markus se nepatrně usmál.

,,Tak to opravdu netuším,"

,,Ale pokud si tvou pomoc žádají, nic dobrého z toho nevzejde," dodal Markus a během toho nasadil varovný výraz, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

,,Nic dobrého? Jak to myslíš?" optala jsem se chlapce možná trochu hloupě. Bratr mezitím nešťastně vydechl, odvrátil pohled k oknu, kde se noc rozlévala po údolí a svůj pohled přesunul opět na mě s Ellen, která měla neutrální tvář. Zjevně nevěděla, co si o tom všem má myslet a ani se ji nedivím, také to nevím. Hlavu mám plnou otázek, na které mi mohou odpovědět jedině jakýsi strážci pramene.

,,Copak ty jsi během mého vyprávění zapomněla na Temné? Pakliže pramen hlídají také oni, nevzejde z toho nic dobrého. Pokud na jejich území jednou vstoupíš, nemusíš se domů vrátit živá," vysvětlil mi Markus mou otázku po chvilce, zatímco jsem na chodbě za pootevřenými dveřmi uslyšela drobné kroky, které se neustále přibližovaly. Kdo to v tuhle pozdní dobu může být?

,,No dobrá," promnula jsem si po chvilce oči, které se pod návalem únavy začaly pomalu zavírat a hned na to si zívla.

,,Když mi na otázky neodpoví ani strážci, za kterými mě nechcete pustit, kdo mi na ně odpoví, hm? Ellen nebo Jana s Nellou?" sama jsem netušila, proč jsem tak vyváděla, ale čím hlasitěji jsem mluvila, tím více se můj hlas měnil v naštvaný a plný sarkasmu. Chtěla jsem vědět více, ale na Markusovi bylo značně vidět, že mě nikam nepustí, což jsem i docela chápala. Jednou mě ztratili. Choval se tak proto, že se bál, aby se události znovu neopakovaly.

,,Nejde o to, že tě nechci pustit, jde o to-," na moment se zarazil a pohlédl směrem ke dveřím, na jejichž prahu stála naše matka. V ten moment jsem se i já bleskurychle otočila a na matku se lehce, pod tlakem hněvu, usmála.

,,Jak dlouho nás posloucháš?" optala se po chvilce nevěřícně Ellen naší mámy, jež se pouze usmála a lehce si prsty prohrábla havraní hřívu, která ji od ramenou padala dolů po těle. Na sobě měla jen lehkou košilku tělové barvy utkanou z hedvábí, jež končila u jejich kolen. Určitě se také chystala do postele neboť bylo, soudíce podle tmy venku, plno hodin.

,,Stojím tu sotva pár minut," usmála se Katrin a celou naši smečku probodla významným pohledem. Naše matka byla velice moudrá a krásná žena, každému dokázala pomoci v nouzi nebo dát jakoukoli radu. S bratry a sestrou jsme si ji hrozně vážili, protože po smrti otce byla jediná, kdo nás měl na starost.

,,Kolik jsi toho slyšela?"

,,Víc než dost," usmála se mamka a odkryla tak její nádherné, bílé zuby.

,,Tak to jsi jistě slyšela i o strážcích," pronesla Ellen, která lehce nakrčila nos a vyloudila jen tajnůstkářský úsměv. Matka jen kývla hlavou na souhlas.

,,Bohužel, i to," pronesla matka na prahu dveří a já si až teď všimla, jak se její hlas v půli zlomil, ale proč?

,,Už léta jsem je neviděla," usmála se posmutněle a na prahu dveří se na neexistujícím podpatku otočila. Chtěla odejít, ale má neodbytná mysl jí to nedovolila.