Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/21.- Shoda Náhod/

Část druhá

Pohled Jany

Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsme s Ellen a Nellou u hřejivého ohně seděly, ale nakonec jsme se všechny shodly v to, že by bylo moudré jít spát stejně, jako to učinila Celest nebo můj bratr, který svůj boj s únavou vzdal už na samotném začátku. I já s holkama jsem byla nucena onu pomyslnou bitvu nakonec vzdát a jít se prospat, jako každý jiný zdravý člověk.

Ve stanu jsem tiše, koutkem oka zavadila o mého spícího bratra, který spokojeně oddechoval. V duchu jsem mu tuhle vlastnost - usnout brzy - na moment záviděla, poněvadž jsem s tím měla vždycky problémy. Ani dnešní noc osázená miliony drobných hvězd a měsíce v úplňku tomu nebyla žádnou výjimkou. Ve spacím pytli jsem se pořád všemožně kroutila a převalovala, ale bdělost v bitvě s únavou přeci jen zvítězila.

Co teď budu dělat? Optala jsem se v duchu sebe samé, promnula si oči a poté posmutněle vydechla. Pohledem jsem bloudila po stanu, až jsem nakonec zavadila o jeho zapínání. Půjdu se projít. Padlo mé konečné rozhodnutí. Nemotorně jsem se natáhla pro teplé oblečení a ze stanu vylezla ven, do tiché noci, jež mě obklopovala všude kolem.

S rukama založenýma v kapsách u tepláků jsem lehkým krokem kráčela okolo ohniště, které pomalu vyhasínalo a dál si to mířila do spícího lesa přede mnou. Kdyby jen spícího. Jediný živý tvor jsem tu byla já. Problesklo mi hlavou a po travnatém porostu pod nohama i nadále kráčela ke kamennému stonehenge, jenž bylo mým cílem. Svůj pohled jsem upřela přímo na kamenný kruh, v jehož  středu stála další osoba, byla to dívka. Dívka drobného vzrůstu, jejíchž tmavé vlasy, dlouhé po pás, volně spadaly po jejich zádech. Zjevně jsem nebyla sama, kdo nemohl spát. Strašila mě má neodbytná mysl. Měsíc na obloze si mezitím s mraky hrál na schovávanou, takže jsem osobu stojíc ve tmě na malý okamžik nemohla vůbec poznat, ale jakmile znovu zasvítil přes spící les, došlo mi, že ta dívka byla naše Celest. Ale co tady v tuhle dobu dělala tak sama? Co se ji asi tak mohlo stát? Ruce z kapes jsem si potichu vytáhla, založila na prsou a na sucho polkla. Nechtěla jsem ji takhle pozdě v noci vylekat. Stála tam tak mlčky, nehybně a nezaujatě hleděla před sebe. Stála tam jako nějaký voják uprostřed bitevního pole. Na moment jsem se vážně děsila toho, co se dívce v ten okamžik honilo hlavou. Musela jsem zvolit takovou taktiku, abych Celest nevyděsila, i když jí jen tak nic nevyděsí, známe se už nějaký pátek.

,,Těžká noc?" optala jsem se opatrně dívenky stojící vprostřed kamenného kruhu a udělala drobný krok vpřed. Celest dál mlčky hleděla před sebe, pak svůj pohled upřela na noční oblohu, až se nakonec obrátila čelem ke mě a posmutněle vydechla.

,,Mohla bych se zeptat na totéž," ušklíbla se dívenka a dál si mě zkoumavě prohlížela. Kromě zkoumavého pohledu se jí v tváři zračila také nejistota.

,,Já nevím," vydala ze sebe dívka po chvilce mlčení a já jen nechápavě zamrkala očima.

,,Co prosím?" optala jsem se a vyčkávala, co mi k tomu Celest poví.

,,Nevím, jestli mám utéct nebo jít dál," hlesla téměř neslyšně a já si současně vzpomněla na to, jak jsem tu kdysi před lety, na Celestině místě, stála já a kladla si úplně stejné otázky. Neměla jsem tušení, jaký vnitřní boj Celest musela vést, ale jistě v něm vládl strach. Strach a nejistota, zda jít vpřed či utéct, jako zbabělec. Nebo to všechno byla jen shoda náhod?

,,T-teď ti vůbec nerozumím," zakoktala jsem a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Upřímně jsem se uvnitř sebe tak trochu děsila toho, co se té tmavovlasé dívce momentálně honilo hlavou, ale zároveň jsem chtěla vědět, co měla za problém. Třeba bych ji mohla pomoct.

,,Vždyť jsi to sama také zažila. Ten pocit nejistoty. Pocit, kdy jsi na cestě ale nevíš, zda v tom všem máš pokračovat. Ano, mám strach. Bojím se, co všechno mě v tom lese čeká za tajemství. Co když to tajemství, tu pravdu nebudu schopna unést? Smířit se s ní a nemoct s tím nic udělat? Co když to nedokážu?!" vychrlila ze sebe dívenka na jeden nádech a její hlas se postupně měnil v naštvaný.

,,Vzpomínáš, jak jsme tě tehdy s tvými bratry zachraňovaly ze spárů Iris?" optala jsem se s ledovým klidem a Celest na mě nechápavě pohlédla.

,,Pamatuju, ale co to s tím má co společného?" odsekla mi, svůj pohled vzteky zabodla do země a ruce si založila na prsou.

,,Kdysi před lety jsem stála na úplně stejném místě, ve stejnou dobu a kladla si úplně totožné otázky, jako ty teď. Netušila jsem, zda utéct jako srab nebo jít dál. Pod tlakem hněvu jsem nakonec rezignovala a utekla, ale vrátila jsem se. Proč? Protože cosi uvnitř mě mi říkalo, že to nebylo správné, že se to mělo stát jinak," polkla jsem a pohlédla do Celestiných hnědých očích plné strachu a hněvu. Celest svůj pohled sklopila zpět k zemi a nešťastně vydechla.

,,A co tě donutilo k rozhodnutí vrátit se zpátky? Osud?" uchechtla se Celest. Já si dlaněmi promnula čelo a poté vydechla. 

,,Těžko říct," polkla jsem a dívenka na mě omluvně pohlédla. K Celest jsem se otočila zády a pohlédla kamsi do lesa. Na levém rameni mi současně přistála její drobná, leč chladná dlaň a já si znovu nešťastně promnula čelo.

,,Omlouvám se," vydala ze sebe na jeden nádech.

,,Nechtěla jsem na tebe takhle zbytečně vyjet, jen.. jen netuším jak dál," poznamenala smutným tónem a já se k Celest znovu obrátila čelem. Stály jsme jedna druhé tváří v tvář. V jejím obličeji se zračila lítost a v očích měla pochopitelnou prázdnotu a beznaděj. Ve tmě všude kolem nás se její oči zbarvené do hnědé tak zvláštně leskly, až mi na moment naháněly hrůzu. Svůj pohled jsem sklopila k zemi a k dívce znovu vzhlédla.

,,V pořádku," hlesla jsem.

,,Jen tě prosím. Neudělej stejnou chybu jako já před lety," pohlédla jsem Celest do tváře se svým typickým prosebným výrazem a dívenka se s lehkou dávkou nejistoty pouze ošila.

,,To ti nemohu slíbit. Ráda bych, ale nemohu," poznamenala dívenka kousavě a já si na důkaz vracející se únavy pouze zívla.

,,Měly bychom jít spát. Ráno je přeci moudřejší večera," usmála jsem se a Celest jen mlčky kývla hlavou na souhlas.

,,Snad máš pravdu," hlesla Celest téměř neslyšně a mlčky jsme spolu odkráčely zpět do našeho tábora. Doufám, že si to Celest nakonec všechno rozmyslí.

_____________________________________________

Zdravím vás!
Doufám, že jste na novou část nečekali dlouho :D snad ne :DD ale měla jsem na to konečně trochu víc času xd a jelikož je tento příběh za půlkou, v té příští se partička dostane do lesa, kde se teprve začnou dít věci! :)

Do té doby čau a mějte se krásně! :D

-stephanye_99