Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/33.- Noci s nepřítelem/

Část první

Pohled Celest

,,Žádná další vesnice se plenit nebude!" křikla jsem směrem k těm třem, až to i mě samotnou překvapilo. Nikdy jsem neměla zapotřebí takhle křičet, být plná nenávisti, ale tahle odporná trojice si nic jiného nezasloužila. Nenávist ve mě vřela už od té doby, co jsem vstoupila do lesa a při cestě k Temným nabrala na své síle a intenzitě. Obě pěsti jsem měla zaťaté a mé tváře hořely vztekem. Kvůli nim jsem přišla o domov, měla jsem k tomu plné právo. Jeden z trojice, stojíc přímo uprostřed, se po téhle větě náhle otočil a pohlédl mi do očí. V jeho bledé tváři se emoce střídaly jako vojáci na stráži. Překvapení, znechucení se špetkou strachu a v neposlední řadě jediný oboustranný cit. Nenávist. Už od mého příchodu bylo mezi námi ve vzduchu cítit nepříjemné napětí. Teď stačilo pouhé slovo a já tu vůbec nemusela být.

,,Celest?" zaskřehotal Temný a v mé tváři se zjevil opravdu odporný úšklebek, jenž jsem si léta šetřila právě pro tuto situaci. V krku se mi najednou utvořil obrovský knedlík a v mé hlavě vládla pouze prázdnota. Nechtěla jsem mu odpovídat a už vůbec mi nelíbila jejich přítomnost. Už abych tohle trápení měla za sebou. Problesklo mi myslí a pohledem současně těkala mezi těma třema.

,,Erichu?" otázala jsem se Temného stejně tak, jako se on na samotném začátku tázal mě. Je to už několik let, co jsme se my tři viděli naposledy, i tak jsem nedokázala zapomenout. Po tom všem, co mi kdysi způsobili, co způsobili mé rodné vsi, jsem to zkrátka nedokázala. Jeho jméno mi neustále běhalo v mysli jako černobílý film a ty hrůzné vzpomínky se zjevovaly v mých snech jako nejhorší noční můry. Vidiny před několika týdny u kostela tomu všemu jen napomohly a Iris vězněna zde v lese byla pomyslnou třešničkou na dortu.

,,Ale ale," uchechtl se Erich a arogantně si založil ruce na prsou. Ti zbylí dva stojíc za ním od ucha k uchu roztáhli své odporné úsměvy a se zvědavostí přihlíželi našemu setkání. V mysli mi znělo pouze Erichovo jméno. Jména těch zbylých jsem neznala. Znát jsem je ani nechtěla, ti dva pro mě byli potřební asi tak, jako stěrače na ponorku.

,,Kohopak nám to osud přivedl?" tázal se se sarkastickým podtónem v hlase. Mezi námi nastala krátká odmlka, po které se Erich zhluboka nadechl a i nadále pokračoval ve svém úvodním proslovu, jenž mi tuze lezl krkem. ,,Že by ono proroctví bylo přeci jen pravdivé?" po této větě jsem zkameněla tak, že to víc snad ani nešlo. V hlavě jsem si vybavila Ellenina slova o jakémsi proroctví, jenž ji odhalila řeka. Matka mi o něm také kdysi vyprávěla. A teď ještě on. Všichni kolem to vědí. Copak jsem jediná, která to nechápe? Nebo mi nedošlo, o co tu celou dobu jde?

,,Cože?" optala jsem se jej nechápavě. Možná jsem mohla odvětit i jinak, ale tohle bylo jediné, co z mých úst vylétlo rychlostí světla. Nejspíše jsem opravdu hloupá.

,,Jednou za pětset let se narodí dívka se zvláštními schopnostmi, která má.. Kecy, kecy, kecy," odplivl si znechuceně a zahleděl se mi do tváře. Jeho pohled mi byl nepříjemný, a tak jsem ten svůj sklopila k zemi.

,,Tuhle verzi jsem už slyšela. Něco nového poprosím," pronesla jsem ironicky a ušklíbla se. Erichovic tvář pomalu, ale jistě, nabírala rudou barvu a rovněž, jako já, zatínal obě pěsti. Teď vážně stačilo pouhé slovo, které by toto napětí mohlo zvrátit.

,,Někdo se tu snaží být vtipný,"

,,Vzpomínáš si na Evelin? Tvou předchozí?" procedil zkrze zuby a mě se vybavil onen sen o dvou cizinkách, jenž mou myslí proběhl v jedné z nocí před několika dny. Teprve teď mi všechno začínalo docházet. Takže Evelin svou úlohu nesplnila?