Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/35.- Festival Slunovratu/

Pohled Jany

,,Koukni se na Ellen. Pořád tam tak nehnutě sedí a hledí kamsi do nepřítomna. Měla bys ji něco říct. Doufám, že nemá v plánu propásnout takovou slávu jen kvůli strachu o svou sestru, měla by se také trochu odvázat," hlesla Nella za mými zády a jednu ruku lehce položila na mé levé rameno. V jejích očích se zračil strach a cosi, co se nedalo popsat slovy. Poté jsem i já pohlédla do míst, kde vysedávala ona tmavovlasá dívenka. Svůj pohled upínala kamsi do středu údolí, zatímco si horský vánek pohrával s jejími vlasy. Přesně v těch místech se nacházel les zapomnění, jenž halila hustá bílá mlha. Nahlas jsem polkla a krapet znejistila. Nemůžu ji přeci nutit, když sama nechce.

,,A co bych ji asi tak měla říct?" polkla jsem.

,,Vykašli se na Celest a pojď se bavit? Nell, sama ji znáš. Je to horká hlava. Běž tam ty a promluv si s ní," vybídla jsem svou kamarádku a očekávala její reakci. Po momentě svraštila své tmavé obočí a na moment se zamyslela.

,,Proč bych měla?" odvětila mi prostě.

,,Protože to byl tvůj nápad?" otázala jsem se řečnicky a ona se místo odpovědi pouze ušklíbla.

,,O co jde?" objevil se tu po chvilce i můj bratr a když zpozoroval, kam jsme s Nellou upínaly své pohledy, okamžitě mu to došlo.

,,Ještě pořád čeká na Celest? Jestli se dostala do nějakého průšvihu, ven se jen tak nedostane," podotkl a lehce se podrbal na temeni.

,,Ano," otočila jsem se čelem k němu a zahleděla se do jeho hnědých očí. ,,vidíš to? Přesně takhle vypadá sourozenecká láska." rýpla jsem si do něj s úšklebkem.

,,Nojo," odfrkl si ten brunet a opatrně přešel k Ellen. Něco ji pověděl, ona se usmála a on ji pomohl vstát ze země. Nikdo mu přeci neřekl, aby ji šel přesvědčit. Udělal to sám, pomyslela jsem si a na zlomek se taktéž, jako Ellen, zahleděla do zdejší horské krajiny. Bylo tu opravdu nádherně a vzduchem se linula pohodová atmosféra blížících se slavností.

*

,,Kam zas ta Ellen zmizela?" tázal se mě bratr a pohlédl do míst, kde postávala menší skupinka lidí. Převážně mužů a žen. Někteří si mezi sebou vyměňovali své názory a tvářili se, jakoby se vůbec nic nedělo. Ve rtech jim většinou hrály samé milé, někdy až přeslazené úsměvy, zatímco upíjeli ze svých nápojů, jejichž součástí bylo sladké cosi, co i mě po sekundě na moment slepilo ústa. Ti další sledovali ohnivou show, kterou si Samantha nachystala speciálně pro Zorra. Prý to měl být dárek k jeho blížícím se narozeninám. A ti zbylí si hráli se svými ratolestmi nedaleko menšího jezírka, jenž se nacházelo pár kroků od stromové kolonie. Vzduchem se linula opravdu parádní slavnostní atmosféra, na kterou se místní určitě těšili pěkně dlouho. Vítají přeci Slunce, uctívají jej. Tak by to mělo být a ne jinak. I přesto ve mě setrvával zvláštní pocit. Pocit z toho, že se slavnosti nevydaří tak, jak by měly. Jakoby na mě Nella přenesla své obavy.

,,Netuším," odvětila jsem a i nadále sledovala všechny ty skupinky mužů a žen, kteří se mezi sebou bavili, jakoby se nechumelilo.

,,Asi se šla bavit stejně, jako támhleti. Nemůžeme ji přeci hlídat donekonečna," dodala jsem a poukázala na ostatní, jenž byli ponořeni do tamních slavností. Bratr se jen zašklebil a za krátkou dobu si svá ústa zalepil obloženým chlebíčkem spolu s jednohubkami. Poté to zapil tím sladkým sajrajtem, o kterém Samantha ze začátku tvrdila, že je to jejich tradiční nápoj ozářen slunečními paprsky.

,,Nikdo ji přeci nehlídá," zahuhlal s plnými ústy a po sekundě se vytratil v davu.

,,Jen jsem se zeptal, co je na tom," mávl na mě z daleka. Nojo, pořád. Po momentě se mi ve tváři zjevil kyselý výraz. V pravé ruce jsem taktéž svírala sklenici s tím prapodivným pitím a váhala, zda se znovu napít. Ze začátku jsem si lehce přičichla ke sklenici. Předchozí lok působil hořce a nápoj mi moc nechutnal. Třeba druhý doušek změní můj názor.