Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/8.- Záhadný cizinec/

Pohled Celest

V tichosti jsem se procházela již bývalým náměstím a v duchu rozjímala, zatímco jsem se rozhlížela všude okolo sebe. Někdy můj pohled zabloudil ke kostelu, jindy spočinul na rotě bývalé pohraniční stráže, kterou stejně, jako zbytek okolí, halila hustá neproniknutelná tma. Nad hlavou mi zářily jen drobounké hvězdy, kterých bylo na obloze snad miliony a měsíc, jenž ukazoval jen tu část, která nebyla halena temnotou.

Opravdu to tu za tmy vypadá děsivě, ale zároveň tak magicky,
problesklo mi náhle myslí při vzpomínce na toto, kdysi tak žhnoucí místo plné domů a lidí, kteří jej obývali. Kromě kostela tu nezbylo prakticky vůbec nic.

Mohla za zničení mého domova skutečně Iris, jak kdysi s píchou ve tváři při našem posledním setkání tvrdila? Ne! Ona by přeci nic takového sama nezvládla, někdo ji musel donutit, někdo daleko silný, ale kdo? V mysli se mi mezitím začaly kupit další hromady otázek, které jsem na moment zahnala záporným kývnutím hlavy a dál si prohlížela zdejší, kdysi tak nádhernou krajinu.

Jelikož mi chlad pomalu, ale jistě, putoval tělem, ruce i mikinu jsem si tiskla blíže k tělu, abych se alespoň na pár sekund zahřála. Moc to ale nepomohlo neboť se mi z úst začala linout pára.

Znovu jsem se rozhlédla do husté tmy kolem sebe, když v tom můj pohled zavadil o jakousi dřevěnou dvojlavičku nedaleko kašny, jež se schovávala pod korunami hustých, listnatých stromů. Vydala jsem se tedy tím směrem, na lavičku po momentě usedla a pohlédla opět do tmy před sebou. Po sekundě jsem si podepřela bradu dlaněmi a zamyšleně hleděla do prázdna.

Mohli za zánik mého domova skutečně Temní s Iris v jejich čele? Co po mě ti strážci chtějí? Vědí snad něco víc? Vědí skutečnou pravdu? Vědí pravdu o minulosti?

Jak jsem tak v duchu uvažovala, uslyšela jsem odkudsi z dáli drobné kroky, které se v té tmě blížily přímo k místu, kde jsem tiše rozjímala. Kroky se náhle zastavily kousek od kostela a ve tmě jsem spatřila tmavý obrys postavy. Absolutně jsem netušila, kdo by to v tuhle pozdní dobu mohl být. Vždyť všichni v domě už dávno spali nebo se mýlím?

,,Těžká noc?" optala se mě náhle ta osoba a já po hlase, který ze tmy vycházel, poznala, že šlo o Ellen. Jak jsem se tak vyděsila, má magie ve tmě náhle zezlátla a já z lavičky upadla do trávy pode mnou. Osoba se hlasitě zasmála a já do dlaní posbírala mou magii, která se vznášela všude okolo mě.

,,Ellen? Jsi to ty?" optala jsem se nevěřícně, zatímco jsem se pomalu hrabala ze země a opatrně se postavila zpět na nohy. Současně jsem ze sebe lehce oprášila hlínu i suché listí a pohlédla do tmy, kde se rýsovala silueta mé sestry, která se bavila nad představením, jenž tu před pár sekundami proběhlo.

,,Ne, tady Santa Claus!" odvětila mi Elleonor stejně pobaveně, s lehkým nádechem sarkasmu a já se jen uchechtla. Po momentě jsem usedla zpět na své původní místo a Ellen si přisedla přímo naproti mě. Lokty se lehce zapřela o stůl a dlaněmi si podepřela bradu stejně tak, jako jsem to předtím udělala já.

,,Dobrý vtípek," zazubila jsem se po minutě ticha a Ellen na mě starostlivě pohlédla. Drobet jsem se ošila. Netušila jsem, zda zimou nebo sestřiným pohledem.

,,Něco tě trápí," pronesla lámavým hlasem a já v ten moment vůbec netušila, co ji na to mám odpovědět. Tak jsem jen nešťastně vydechla a pohlédla do tmy před námi.

,,Jestli jde o to, co mi Markus řekl, pochopila jsem, ale jak s tím mám žít? Snažím se jejich volání ignorovat, ale pokaždé mě to vyžene během noci z postele," vysoukala jsem ze sebe na jeden nádech, zatímco mě Ellen probodla jejím typickým tázavým pohledem.