Zettwing III. - Cesta do neznáma✓|²⁰²¹

/39.- Setkání rodáků/

Pohled Ellen

,,Tak kde jsou? Přeci nemohou přijít pozdě," hlesla jsem směrem k Nelle, jež rovněž, jako já, nervózně přešlapovala z místa na místo. Nejprve k mému nočnímu stolku, a pak zpět ke dveřím. Tento proces má rusovlasá kamarádka za tak krátkou chvilku absolvovala minimálně sedmkrát a to jsme tu čekaly pouhých deset minut. Ano, možná se to zdálo jako krátká chvíle, ale když na někoho čekáte, připadá vám i tato chvíle jako milénium. Nekonečné milénium.

,,Říkáš mi, abych nebyla tolik nervózní a přitom mi ty sama pokládáš otázky, na nichž je odpověď nejistá," popíchla mě dívka stojící, teď už na prahu dveří. ,,a na koho vlastně čekáme?"

,,Přeci na Celest a ostatní, ale hlavně na Celest. Mám pro ní překvapení," odvětila jsem ji příkře s pohledem přišpendleným na časoměr, jenž se nalézal přímo nade dveřmi. Ano, hodinám jsem odjakživa říkala časoměr.

,,Myslíš ten sraz rodáků, který jsi znovu nachystala? Pokud si vzpomínám, ten poslední Celest prošvihla. Navíc, ani její narozeniny nedopadly podle našich plánů," hlesla Nella a významně mi pohlédla do očí. No jo, měla pravdu. Ani Festival Slunovratu v údolí Matewallu se nevydařil tak, jak by měl. A proto jsem pozvala i strážce kolonie. Vždyť jsem jim to přeci slíbila.

,,Nezapomněla jsi na Festival Slunovratu? Ten taky nedopadl dobře," pozdvihla jsem svá tmavá obočí a založila si ruce na prsou. ,,a po naší poslední konverzaci se Zorrem jsem jim přeci slíbila, že je pozvu na jednu z našich sláv. A tak jsem to všechno skloubila dohromady." zazubila jsem se a Nella ze sebe vyloudila zákeřný úsměv.

,,Tak takhle ty! Jsi vážně mazaná. Musím se přiznat, že by mě to samotnou jen tak nenapadlo!" zasmála se Nella a následně mi dala malé pěstí do pravého ramene. Já se jen spokojeně culila nad svým, snad již, vydařeným plánem. Následně jsem vedle v místnosti zaslechla cvaknutí zámku. Že by to konečně byla ona?

,,Doufám, že na mě nečekáte dlouho," usmála se v chodbě má sestra a Nella současně zapoulela očima.

,,Nee, nečekáme dlouho, málem jsem v Ellenině pokoji vystála ďůlek, ale dlouho opravdu nečekáme," poznamenala sarkasticky a i v šeru, jenž panovalo v naší chodbě, jsem si všimla, že se červenala. Sarkasmus Nelle nikdy moc nešel, vždycky ji prozradily její rudé tváře. Zrudla pokaždé, když se pokoušela o sarkastické poznámky. Za to u mě člověk málokdy poznal, zda jsem si dělala srandu nebo to myslela vážně. Poznali to jen oni, protože byli mí nejbližší.

,,Čekaly jsme jen jedno milénium," pokračovala jsem v Nellině tématu, zatímco jsem v rukou, nenápadně, svírala černý šátek. S dívkou jsem si krátce poté vyměnila pár pobavených pohledů.

,,A na co máš prosím tebe ten šátek? To si jej v tomhle hezkém počasí chceš uvázat kolem krku? Pokud vím, šátky nosíš jen výjimečně," podotkla Celest a já si jednou dlaní lehce promnula čelo. Tak tohle nebyla zrovna nápadná skrýš. Napadlo mě, že bych si jej vložila do kapsy, ale dnes jsem tepláky s kapsami neměla, ani mikinu. Tudíž nebyla žádná jiná možnost, kam šátek před mou zvídavou sestrou schovat. S Nellou jsme si opět vyměnily pár významných pohledů. Ani to mé sestře bohužel nemohlo ujít.

,,Něco přede mnou tajíte?" sondila i nadále Celest a já se lehce kousla do rtů.

,,Pojď sem. Otoč se," přikázala jsem ji a Celest se ke mě obrátila zády. Současně jsem ji onen šátek zavázala přes oči tak, aby nic neviděla, ale zároveň jsem jej ani moc neutahovala.

,,Tak už mi konečně řeknete, co na mě chystáte?" zahuhlala již o něco mrzutěji a já k ní natáhla ruku.

,,Neptej se a chyť mě za ruku," hlesla jsem a sestra udělala to, oč jsem ji žádala. Poté jsme všechny tři opustily náš dům a vydaly se na bývalé cetvinské náměstí, kde jsem, nejen pro Celest, ale i pro strážce připravila jedno velké překvapení.